Seifert Jaroslav, 23. 9. 1901 Žižkov (Praha) – 10. 1. 1986 Praha, básník a novinář. Pocházel ze žižkovské dělnické rodiny; jeho otec Antonín Seifert byl členem sociálně demokratické strany. 1912-18 studoval na klasickém gymnáziu na Žižkově, 1918-19 na Královských Vinohradech; v sextě studia ukončil a zahájil žurnalistickou a literární dráhu. 1918-19 byl činný v anarchisticky orientovaném Sdružení anacionálních studentů a  posléze vstoupil do sociálně demokratické strany. 1921 se stal redaktorem Rudého práva a členem Komunistické strany Československa; několik měsíců pracoval v redakci brněnského komunistického deníku Rovnost, kde redigoval kulturní přílohu Dělníkova neděle. 1922-29 redaktor Komunistického nakladatelství a knihkupectví v Praze, zároveň 1922-25 odpovědný redaktor satirického týdeníku Sršatec (vydávaného Tiskovým výborem KSČ). 1923-25 redaktor revue Devětsilu Disk, 1924 literárního časopisu Host, 1924-25 avantgardní revue Pásmo a 1927-29 literární části komunistického čtrnáctideníku Reflektor. V březnu 1929 podepsal manifest sedmi komunistických spisovatelů a novinářů proti Gottwaldovu vedení KSČ, a byl proto vzápětí vyloučen z KSČ a propuštěn z Komunistického nakladatelství a knihkupectví. Po krátkém působení soudního referenta Lidových novin vstoupil na podzim 1929 do redakce Práva lidu a 1930 se stal členem sociálně demokratické strany (do června 1948). 1930-32 řídil týdeník Pestré květy, vydávaný Lidovou knihtiskárnou A. Němec a spol., 1933-38 kulturní rubriku Ranních novin a současně fejeton a zábavnou část nedělní přílohy v Právu lidu. 1937 redigoval májový list Čs. sociálně demokratické strany dělnické 1. máj 1937 a Dělnickou ročenku na rok 1938. 1939-45 kulturní redaktor deníku Národní práce; 1938-41 redaktor knižnice Slunovrat a 1940-41 časopisu Panorama v Družstevní práci. 1945-49 redaktor odborářského deníku Práce, 1945-48 zároveň editor knižnice poezie Klín a literárního měsíčníku Kytice v nakladatelství Práce. 1949 odešel do invalidního důchodu a poté se věnoval pouze literární práci. 1950 byla proti němu (resp. jeho dílu) rozpoutána ostrá kritická kampaň komunistických ideologů; nová vlna oficiální nepřízně následovala po jeho vystoupení na II. sjezdu čs. spisovatelů v dubnu 1956, otevřeně kritizující praktiky komunistického režimu. 1968-69 se výrazně angažoval v demokratizačním hnutí, stal se předsedou rehabilitační komise Svazu čs. spisovatelů a 1969 předsedou Svazu českých spisovatelů, který byl 1970 administrativně rozpuštěn; v červnu 1968 podepsal prohlášení třiceti kulturních a vědeckých osobností na podporu obnovující se Čs. sociální demokracie. Pro svůj zásadní nesouhlas se sovětskou okupací a s normalizačním politickým kursem odmítl 1970 účast v oficiálním kulturním životě a stáhl se do ústraní; několik let pak postižen publikačním zákazem (u reedic do 1975, u nových děl do 1979). Udržoval kontakty s kulturní a politickou opozicí a 1977 podepsal Chartu 77. – S. patří k největším českým moderním básníkům. Vyšel z proletářské poezie (Město v slzách, 1921), prošel obdobím poetismu (Na vlnách TSF, 1925; Poštovní holub, 1929) a posléze si vytvořil vlastní osobitou poetiku, charakteristickou melodickým veršem a uplatňovanou v intimní lyrice, v reflexi vztahu ke každodennímu životu, domovu a jeho jistotám i v nostalgické evokaci vzpomínek (Jablko z klína, 1933; Ruce Venušiny, 1936; Jaro, sbohem, 1937). Na ohrožení vlasti a národa koncem 30. let a v době německé okupace reagoval sbírkami Zhasněte světla (1938), Vějíř Boženy Němcové (1940) a Kamenný most (1944); zápas za svobodu oslavil ve sbírce Přílba hlíny (1945; další vydání 1946 a 1948). Poválečná tvorba se ohlížela za českou kulturní tradicí a obrážela únik z tíživé soudobé reality do vzpomínek na dětství (Šel malíř chudě do světa, 1949; Maminka, 1954; Chlapec a hvězdy, 1956); básnická skladba o tvůrčím údělu Píseň o Viktorce (1950) vyvolala odpor komunistických dogmatiků. V 60. letech našel nový básnický výraz ve volném verši (Koncert na ostrově, 1965; Halleyova kometa, 1967; Odlévání zvonů, 1967; Deštník z Piccadilly, 1979; Morový sloup, 1981; Býti básníkem, 1983). Své životní a tvůrčí osudy na pozadí dramatické doby zachytil v sugestivní memoárové knize Všechny krásy světa (1982 – s cenzurními zásahy; kompletně 1993). Za své dílo, jež se stalo významnou součástí českého kulturního dědictví, byl 1946 zvolen členem České akademie věd a umění a 1966 jmenován národním umělcem; 1984 mu byla jako prvnímu českému autoru udělena Nobelova cena za literaturu. – Na S. politickou orientaci navázala jeho dcera Jana Seifertová (*1931), od 1990 členka ČSSD (1990 za ni kandidovala v parlamentních volbách) a od 1991 předsedkyně Masarykovy společnosti; manželka Dalibora Plichty (v.t.).