V posledních týdnech a dnech je česká politika poněkud turbulentní. Vyhazuje se z vlády, mění se stranické dresy, nastupují noví ministři, mění se vedení partají, probíhají hádky o peníze, vytvářejí se nové neformální partičky. Je to zmatek, který se někomu může jevit jako barvitý rej, jinému jako bahnité plácání, záleží na úhlu pohledu a zkušenostech pozorovatele.
Ať už se přikloníme k jednomu, nebo druhému (autor se kloní spíše k tomu druhému), dává nám dnešní situace možnost spatřit českou politiku v její podstatě a zformulovat sedmero zákonů, kterými se řídí.
1. Zákon popírání slibů. Když sledujeme hlavní české partaje, je jasné, že se řídí především pravidlem „slibem nezarmoutíš“. Slíbí to, co si myslí, že jim přinese u jejich voličů body, aniž by předpokládaly, že sliby budou skutečně plnit.
Hezky to vidíme na ODS, která před volbami naslibovala nezvyšování daní a rozpočtovou odpovědnost, přičemž realita je dnes taková, že se řada daní a poplatků zvedla a spíše než rozpočtovou odpovědnost tu máme rozpočtový iluzionismus, kdy si ministr financí vymýšlí příjmy a zapomíná výdaje.
Ovšem ještě lepší je v disciplíně popírání vlastních slibů Babišovo hnutí ANO, které dokáže měnit stanoviska o 180 stupňů dokonce i v opozici. Slibovalo například, že jeho politici nebudou kumulovat funkce, a ejhle, máme tu řadu anoistů, kteří jsou na jedné straně starosty či hejtmany a zároveň na straně druhé poslanci nebo senátory. Co byla dříve nepřípustná chamtivost, to je dnes pozitivní synergie. Spoléhá se prostě na to, že volič má paměť zhruba na úrovni mravenečníka, takže vlastně ani partajím nemá co odpouštět, protože dávno zapomněl, co mu slibovaly.
2. Zákon nicnedělání. V české politice se zásadně trestá akce, odměňováno je naopak brblání a destrukce. Velmi dobře je to vidět na dnešní snaze vládních stran prosadit důchodovou reformu. Koalice dostává za uši, že je asociální, necitlivá a kdo ví co ještě. Naopak když předchozí levicově populistické vlády zrušily reformu předchozí a místo ní nabídly čisté nic, neměly problém, lid jim v zásadě tleskal.
Další ukázkou, jak to dopadá, když někdo zákon nicnedělání nerespektuje a pustí se do akce, je osud Ivana Bartoše. Ten coby ministr pro místní rozvoj rozjel – pravda poněkud nešikovně – na rozdíl od všech předchůdců digitalizaci stavebního řízení a ve finále ho to stálo místo. Jeho nástupci si už uvědomili, jak to v Česku chodí, takže celý projekt zrušili a odložili ho o čtyři – slovy čtyři – roky. Tedy v překladu na někdy, spíše ale na nikdy. A to se cení; budou nakonec vnímáni jako zachránci systému proti novotám. V české politice prostě platí: Nedělej pokud možno nic reálného a bude ti stokrát odplaceno.
3. Zákon koncepcí. Volně souvisí s předcházejícím. Základním uměním, na kterém stojí česká politika, je nedělat nic, ale působit akčně. Proto je potřeba neustále vytvářet nové koncepce, strategie, dokumenty, vize. Každé ministerstvo jich má plné almary, každá strana má vizí ve stylu „o čem předseda sní, když náhodou spí“ na skladě více než nadprůměrná vědma.
Výsledkem například je to, že máme pravděpodobně v regálech víc kilometrů koncepcí rozvoje dopravní sítě, než za rok přibude reálných dálnic. O vysokorychlostních tratích to platí doslova, protože ty nemáme pro jistotu žádné.
Máme také tuny koncepcí boje proti povodním, a když přijde první záplava, spláchne voda polovinu severní Moravy, protože s překvapením zjistíme, že jsme nedokázali postavit klíčovou přehradu, která je už zhruba dvacet let koncepčně postavená, leč jen na papíře.
O nekonečných sériích koncepcí o modernizaci školství, digitalizaci, konkurenceschopnosti, se kterými to následně dopadá jako vždycky, ani raději nemluvě. Naše politika prostě vždy perfektně ví, co by se mělo dělat, problém je v tom, že skutek skoro vždy uteče.
4. Zákon nepodstatnosti. Česká politika se obsedantně zabývá záležitostmi, které jsou absolutně nedůležité. Krásným příkladem jsou platy politiků. Už drahnou dobu kvůli nim hoří sociální sítě, a přitom je to, řečeno slavnou hláškou z filmu Pelíšky, „taková blbost“.
Z hlediska rozpočtu znamenají platy politiků nula nula nic, a přitom z nich kdekdo dělá středobod politického vesmíru. Do podobného ranku nafouklé nepodstatnosti spadají české variace kulturních válek, například úporné trvání na odporu k údajně pro naši kotlinu smrtelně nebezpečné migraci, ač každý vidí, že z Česka utíkají i ti cizinci, které si v rámci legálních programů zaměstnanosti přivezeme.
Tahanice o platy politiků je trapná. Existuje přitom jednoduchý způsob, jak ji vyřešit jednou provždy
Skoro to vypadá, že čím větší faktická marginálie, tím větší energii do ní naše politika vkládá. Že pak nemá sílu a ani chuť řešit skutečné problémy, například ekonomickou konkurenceschopnost nebo důsledky klimatické změny, je zřejmé a bolestně to cítíme.
5. Zákon starých tváří. Když se podíváme na osoby, které ovládají hlavní české partaje, spatřujeme po léta stále stejné tváře. V hnutí ANO je nepředstavitelné, aby ho vedl někdo jiný než Andrej Babiš. SPD rovná se Tomio Okamura. V ODS nemá Petr Fiala konkurenci. Když chtějí Piráti vyměnit předsedu, zjišťují, že za odcházejícího Ivana Bartoše odpovídající náhradu prostě nemají.
V menších stranách je to podobné a možná ještě horší. Když si volili nové vedení sociální demokraté, vyhrála nakonec s odpuštěním provařená Jana Maláčová. Když do toho chtějí praštit lidovci, přihlásí se jim do čela jen ti, kdo už předsedy byli. Současný Marian Jurečka, minulý Marek Výborný a ze středověku se vynořivší Jiří Čunek.
Nové atraktivní tváře se v české politice až na výjimky neobjevují. Jednak proto, že strany jsou obtížně prostupnými strukturami ovládanými buď nějakým autokratem, nebo partičkami, které talentovaného jedince rychle odradí. A když se přeci jen někdo objeví – viz Martin Kuba z ODS na jihu Čech nebo Jan Grolich z KDU-ČSL na jihu Moravy, radši zůstanou ve svých „strongholdech“, kde můžou aspoň něco prosadit, než aby šli výš, kde by je mohly zdemolovat výše uvedené zákony české politiky. A tak jedeme dál, se stejnými řidiči, čím dál stejně.
6. Zákon spasitelský. Opět volně souvisí s předcházejícím. Právě proto, že jsou české partaje, kterých máme početně víc než dost, neprostupné, existuje silná poptávka po vzniku nových, které to už konečně budou dělat „jinak“. Takže stále něco vzniká, stále se hledá nějaký spasitel.
Aktuálně jím má být Miroslav Kalousek, příznačně jedna z diluviálních person české politiky, která ale odpočívala dost dlouho na to, aby se začala nudit a pro někoho vyhlížet opět čerstvě. Je to pro demokratického voliče smutná legrace – měli jsme (do vyhazovu Pirátů) pět vládních stran a teď by měla přibýt šestá, tentokrát už samozřejmě zaručeně ta pravá.
Na opačné straně politického spektra je to podobné. Stále přibývají tří- až čtyřprocentní straničky v čele s mikromesiáši – Přísaha Roberta Šlachty, PRO Jindřicha Rajchla, Motoristé Klausova nástěnkáře Petra Macinky a tak dále. Cynik by řekl, že česká politika vlastně ze všeho nejvíc připomíná louži se stále novým hmyzem, který sice nepřispívá k jakékoli pozitivní změně, ale zato se agilně a přičinlivě hemží.
7. Zákon sebezáchovy. Aktuální vývoj v české politice potvrzuje, že loajalita je pro řadu nikoli nevýznamných osob pojem neznámý a ideje jsou zbytečným ornamentem. Hezky to předvedl ministr zahraničí Jan Lipavský, který v zájmu udržení místa ve vládě během pár minut zapomněl na to, že je Pirát a že by se bez pirátské strany ministrem nikdy nestal. Stranu bystře opustil a místo v Černínském paláci si za pochvalného mručení ze Strakovy akademie a z Hradu udržel.
Máme tady ale i méně nápadné příklady. Jinde se uchytili třeba i politici, kteří odpadli od Andreje Babiše, protože zhruba po deseti letech „s překvapením“ zjistili, že dotyčný je autoritář. Petr Vokřál přesedl k Robertu Šlachtovi, Ivo Vondrák hlasuje ve sněmovně s vládou v naději, že dostane místo na kandidátce některé z vládních partají. Vždycky se samozřejmě dá říci „já jsem se nezměnil, změnila se strana“. A pak se tomu můžeme společně zasmát.
Stejně tak se můžeme nakonec zasmát celé naší politice a doplňovat další její zákony po libosti. S tou nepříjemnou výhradou, že naše politika je zhruba taková, jací jsme my. Takže se vlastně ve finále smějeme sami sobě.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist
