Židli vybírejte i podle pohledu na její záda, radí designér Riabič

Za originální řešení, minimalistický vzhled a perfektní funkčnost nejen sedacího nábytku, ale i dalších produktů včetně návrhů interiérů získal talent ze slovenského Martina již mnohá ocenění u nás i v zahraničí.

Jak se vaše životní cesta stočila ke studiu designu? Ovlivnila vás konkrétní osoba, nebo šlo o přirozený směr na základě vašeho výtvarného talentu?
Můj život je protkán touhami a jejich náhodným splněním či právě nesplněním. Během gymnázia jsem chodil na pár hodin týdně kreslit na základní výtvarnou školu a poznal jsem tam dobrou partu, která se chystala na přijímačky. Pochopil jsem velmi brzy, že ekonomem se nestanu a naopak že výtvarný svět mě přitahuje mnohem více než kariéra manažera nebo snad lékaře. Tím se odstartovaly i mé vlastní přípravy na přijímací zkoušky na VŠVÚ. Otevřel se přede mnou úplně jiný svět, který jsem musel nasát vedle běžného studia na gymnáziu, ale zároveň šlo o skvělý relax od učení matematiky, češtiny, biologie.

Co vás nadchlo na studiu designu?
Nesmírně mě bavilo vymýšlet předměty denní potřeby, jejichž vzhled může radikálně změnit i způsob používání. Ikonou mých prací se stal fén, který byl navržen jako rukavice, z jejíchž prstů foukal vzduch, takže si člověk sušil vlasy jen pomocí pročesávání „prsty“.

Studoval jste také grafický design. Ovlivňuje znalost oborů váš pohled na vývoj produktů?
Absolvoval jsem grafický design a kromě toho jsem i několik semestrů, včetně pobytu v Helsinkách, strávil na oddělení industriálního designu. Upřímně nedokážu odhadnout, jak moc mi pomáhá mix oborů, ale mám dojem, že mi dává možnost nahlížet na věci z různých úhlů.

11 fotografií

Například pro značku TON jsem díky zkušenostem s grafickým designem realizoval výroční publikaci o historii židlí spjatých s Michaelem Thonetem a Bystřicí pod Hostýnem. S Lukášem Pelechem jsme tehdy nafotili historické produkty z unikátních pohledů, které byly studií tvarové poezie těchto předmětů a ne jen běžnou produktovou fotografií.

Tato práce mi zase otevřela dveře do archivu a ke kompletní historii firmy, která se plynule prolíná se světovými dějinami židlí.

Jak začala vaše spolupráce se společností TON?
Hodně je to o náhodě a touhách. Ještě během pobytu v Rakousku jsem navštívil výstavu Nábytek a bydlení v Nitře. Jako každý snílek jsem věřil, že jednou něco „nadesignuji“ na vlastní pěst. Mladý a drzý jsem se zastavil u jejich stánku, protože už tehdy vyčníval z řady vystavujících, a odevzdal jsem tam vizitku, jedinou, kterou jsem dal tehdy v Nitře z ruky.

Nato se v mém životě udál kopec velkých změn, a když jsem se vrátil domů a spekuloval, čím se živit, přišla ze společnosti TON výzva do soutěže. Uspěl jsem spolu s dalšími mladými designéry a doplnili jsme portfolio firmy o první designy. Ve skutečnosti ale spolupráce začala až „houpákem“ Wave, který mi otevřel dveře k tvorbě interiérů a výstavních expozic pro TON.

Art directorem jsem se stal až posléze, když se „vyvrbilo“, že stejně zásadní jako kreslit židle je i nutnost správně si vybrat z množství návrhů, které do firmy začaly chodit.

Na čem vám tedy při výběru nejvíce záleží?
Portfolio firmy musí dát klientům možnost vybrat si židli do současného interiéru s parametry, které odpovídají její funkci. Pokud například hledáte komfortní sezení k obědu nebo delšímu večernímu posezení, vyberete si z čalouněných židlí a křesílek. Zcela novým segmentem je kolekce Santiago, určená pro pečovatelské domy a jejich klienty se sníženou mobilitou. Polohovací křeslo může takový klient zároveň využívat i v domácím prostředí.

Co se týká designu, vybíráme návrhy, které spojují pěkné linie a jistý kumšt ve zpracování dřeva. Takže produkty, které jsou vždy i něčím speciální.

Co vás inspirovalo k návrhu křesla Wave, které získalo i několik ocenění?
Dětství u moře a po každých prázdninách výkresy plné windsurfingů a plachetnic z chorvatských marin určitě zůstaly hluboko v podvědomí.

Wave je pokus o novou definici komfortu pro houpací křesla 21. století. Je rozměrné, velkorysé a můžete se na něm povalovat a houpat i velmi neformálně, má navodit pocity, jaké míváme při pohupování ve vlnách. Ovšem důležité bylo navázat na tradici značky s pověstným ohýbáním.

Respektujete vždy v návrzích thonetovskou tradici výroby ohýbaného nábytku?
Pro mě osobně se thonetovská tradice spojuje s ohýbáním jen částečně. Skutečným odkazem Thoneta je pokrok díky unikátní technologii, kterou navíc dokázal industrializovat.

Ceny jste sbíral i za návrh křesla Mojo. V čem je výjimečné?
Pérovka, jak se tomuto typu křesílka často říká, patří mezi témata 20. století. Mojo se odlišuje v detailech a také v tom, že posouvá zpracování dřeva na hranici proveditelnosti.

Původní skica byla jen o jedné linii, která se ještě drze rozdvojí na sedák a područky, ty navíc končí jen tak ve vzduchu. Šlo o konstrukční výzvu v rámci současných technologií ve zpracování dřeva a TON se ukázal jako perfektní partner, který umí s dřevem udělat zázraky.

Navrhnout novou originální židli lze považovat za výzvu. Vy jste jich dosud navrhl několik. Co vás zejména na designu židle baví?
Židle je vlastně set omezení, z nichž se musíte šikovně vykroutit. Je to alchymie. Balancujete na množině dobře známých rozměrů a úhlů, které musíte s jistou dovedností pospojovat do pěkného a fungujícího tvaru.

Židle Moon zaujme na první pohled netradičním pojetím područek. Působí sexy. Hrají u vás emoce ve vztahu k designu důležitou roli?
Záleží na projektu. Moon není zrovna nejemotivnějším produktem. Skrývá mnohé racionální důvody ke svému vzhledu a existenci vůbec. Ale s područkami jsem bojoval dlouho a také šéf vývoje Jan Majtner vynaložil mnoho úsilí, díky kterému právě existuje jejich „nejvíce sexy“ verze.

Domníváte se, že by si lidé měli pořizovat designové židle? Na co se při jejich výběru zaměřit především?
Rozhodně by si lidé měli kupovat předměty, které jim dělají radost. Při výběru židle je vzhled jen jeden z důvodů, komfort a soulad s celým interiérem hrají stejně důležitou roli.

Skrytý příběh k mé židli Moon je právě ve dvou stranách Měsíce a o tom, která je zrovna tou odvrácenou. Lidé se často v prodejnách dívají na židli pouze zepředu, ale zapomínají, že většinu času se dívají židli na záda, na její „odvrácenou“ stranu, protože je zasunuta za stolem.

Jaké židle bychom našli u vás doma?
Jíme na židlích Mojo, ale mám i Vitru a samozřejmě jako mnoho jiných i já jsem začínal nakupovat v IKEA.

Navrhujete také interiéry. Co vás napadá při vstupu do prázdného prostoru, který čeká na vaše řešení?
Interiér je velmi osobní věc. Nesnažím se protlačovat vlastní ego na úkor klienta, ale definovat ty nejdůležitější věci, hledat řešení s minimem prostředků. Je pro mě velmi důležité pracovat s upřímnými a skutečnými materiály, nemám rád náhražky. A nejsem ani velkým fanouškem ozdob.

Co byste vzkázal čtenářům, kteří přemýšlejí o novém bydlení či rekonstrukci?
Promyslete si, co je pro vás důležité, a nechte pracovat profesionály. Řiďte se citem, ale na pevně definované struktuře funkčního prostoru.

Co vás v oblasti designu a umění v poslední době nejvíce potěšilo?
Letos v dubnu v Miláně mě nadchla krásná jemná výstava japonských autorů v Trienale, kteří vystavovali práce s papírem. Obdivoval jsem ty miniaturní struktury, které existovaly snad jen díky světlu.

Máte čas na koníčky? Jak relaxujete?
Jezdím na kole, pro mě je to nejlepší způsob, jak nad věcmi přemýšlet. Nyní sice všechno ustupuje dceři, ale občas se ještě podaří vyběhnout na okolní kopce.

Michal Riabič *1979 Absolvoval grafický design a několik semestrů v ateliéru Industriální design na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, účastnil se také výměnného programu na UVAH v Helsinkách. Po studiích pracoval pro řadu slovenských i nadnárodních společností, mezi nimi pro televizní stanici STV na pozici grafika či pro výrobce kancelářského nábytku Bene. roce 2009 působil jako nezávislý designér a konzultant v oblasti designu a od roku 2012 zaujímá post kreativního ředitele ve společnosti TON. Za své návrhy i realizace interiérů získal řadu významných ocenění. Účastní se výstav i veletrhů u nás i v zahraničí. Se svou rodinou žije ve slovenském Martině. Michal Riabič

Další zajímavé články najdete v časopise Domov.