Jedna druhá, pátá, dvacátá. Z řady vyhlídek Českého středohoří před vámi defiluje množství více či méně pravidelných kuželů, zbytků třetihorních sopek. Miliony let eroze obnažily tvrdé výplně těchto dnes již nečinných vulkánů a dodaly oblasti téměř monumentální ráz. Kdo má rád krajinu nabitou energií, přijde si tu na své tak jako nikde jinde v celém Česku.
Není divu, že České středohoří odjakživa přitahuje vedle přírodovědců také romantické duše všeho druhu, básníky i malíře. Zdejší scenérie obdivoval třeba Johann Wolfgang Goethe či Alexander von Humboldt, cyklus dramatických panoramatických obrazů z Českého středohoří namaloval Emil Filla.
A kdo by si v této souvislosti nevzpomněl na barda všech romantiků Karla Hynka Máchu? Vždyť požár Litoměřic, který se mu nakonec zřejmě stal osudným, měl Mácha zpozorovat z Radobýlu, jednoho z nejvýraznějších středohorských kopců.
Dominanty
Její až nechutně pravidelný kuželovitý tvar lze rozpoznat na desítky kilometrů daleko (mj. i ze severních předměstí Prahy). A výhled z vrcholu označil před více než dvěma stoletími Humboldt za „třetí nejkrásnější na světě“. Ano, to je Milešovka, nejvyšší hora Českého středohoří. S kótou 837 metrů převyšuje blízká údolí Labe a Bíliny skoro o 700 metrů, což je na poměry běžné české krajiny nevídaný jev.
 |
Díky své exponovanosti je Milešovka řádně větrná hora, o čemž svědčí i její německý název (Donnersberg, tj. Hromová hora). Pokud se chcete o Humboldtově výroku přesvědčit na vlastní oči, tak nahoru, k dnešní meteorologické stanici, nejsnáze vystoupáte z osady Bílka na severním úpatí. I odtud je to ale slušný kopec.
Jen pár kilometrů od Milešovky se tyčí další dominantní kopec, Lovoš. Je sice o dost nižší (570 m), zato „vyrůstá“ přímo nad labským údolím. Řeka je od vrcholu Lovoše vzdálená jen dva kilometry. Výletníky na vrcholu potěší turistická chata.
Nádherné defilé hned několika izolovaných sopečných vrchů se otevírá na horizontu severně od Loun, v nejzápadnější části Českého středohoří. Vrcholové části Oblíku (509 m) a Milé (510 m) jsou na rozdíl od Milešovky či Lovoše nezalesněné a vyhlídky odtud proto kruhové. Na obou kopcích lze pozorovat výrazný rozdíl ve vegetaci v závislosti na světových stranách. Zatímco severní svahy jsou porostlé lesem, ty jižní pokrývá step či rozptýlené křoviny. Nedaleká Raná (457 m), jinak ráj paraglidistů, je pak holá skoro celá.
Takto se jeví Raná pohledem z jižního úbočí Oblíku. Při pravém okraji snímku je vidět obec Raná.
Všechny tři zmíněné kopce disponují charakteristickými tvary, díky nimž se snadno poznají. Oblík má velmi strmé svahy, ale „useknutý“ vrchol, Milá působí zdálky dojmem velmi pravidelné obří krtiny a Raná se dvěma vrcholy může připomínat koňské sedlo.
Posledně zmíněný vjem, jak název napovídá, platí i o nejvyšším vrcholu tzv. Verneřického středohoří (tj. oblasti na pravém břehu Labe), kopci Sedlo (726 m). Izolovaný vrch je na rozdíl od Oblíku a spol. kompletně zalesněný a s přehledem ovládá krajinu východně od Litoměřic.
Hradní zříceniny
Žádný div, že řadu strmých kopců Českého středohoří si od středověku vyhlídlo ze strategických důvodů lokální panstvo pro stavbu opevněných sídel. Jejich dnešní zříceniny přidávají koloritu středohorské krajiny další romantické body.
Střekov je nejlépe dochovanou hradní stavbou v Českém středohoří.
Nejzachovalejší z hradních staveb je dnes Střekov, vypínající se na skále nad řekou na okraji Ústí nad Labem. Dnešní podoba objektu založeného ve 14. století je silně ovlivněná romantickými úpravami 19. století, dnes patří Střekov rodu Lobkoviců. Hrad je přístupný v rámci návštěvnického okruhu, v objektu jsou i dvě restaurace.
Z ostatních středohorských hradních staveb zbyly jen zříceniny, které jsou vesměs volně přístupné. V případě hradu Kamenice nad městem Česká Kamenice se dochovalo výrazné obvodové zdivo někdejšího hradního paláce, součástí areálu je i rozhledna. Nahoru dojdete z centra České Kamenice asi za 45 minut.
Představu romantických zřícenin ovládajících krajinu splňují zbytky hradů Košťálov a Oltářík nedaleko Třebenic. Z jejich zdí se otevírají výhledy na všechny strany, od Řípu přes Hazmburk po Milešovku. I tento zážitek si ale musíte zasloužit: převýšení na pěší trase z Třebenic na Košťálov dělá 250 metrů, výstup na Oltářík je zase v závěru téměř krkolomný.
Zřícenina hradu Košťálov, v pozadí je vidět Milešovka.
Naopak návštěva zříceniny hradu Kamýk nad stejnojmennou obcí nedaleko Litoměřic je docela snadná, tedy pokud tam přijedete autem. Vidět jsou odtud hlavně kopce Verneřického středohoří, podobně jako z nepříliš vzdáleného Kalichu nad obcí Třebušín.
Rozhledny
Míst, odkud je dobře vidět do dálky, je v Českém středohoří díky krajinnému rázu bezpočet. I přesto jsou některé kopce a návrší ještě „vylepšeny“ rozhlednami. Najdete je zejména ve Verneřickém středohoří na pravém břehu Labe.
Skvělý je výhled z volně přístupné železné věže na Varhošti (638 m). Přehlédnete z ní všechny důležité středohorské kopce, specialitou jsou ale pohledy do údolí Labe, za dobré viditelnosti totiž spatříte hladinu řeky na více než deseti různých úsecích! Na Varhošť se zpravidla chodí z ostrého sedla silničky nad osadou Kundratice, kam je třeba dojet autem. Pokud byste se vydali nahoru pěšky od vody, tak počítejte s téměř alpským převýšením, od Labe nastoupáte 500 výškových metrů.
České středohoří rozhledna a vrch Varhošť
Dvě rozhledny stojí na kopcích východně od Děčína. Věž Velký Chlum, pocházející z meziválečného období, má tradiční podobu kruhové kamenné stavby a je volně přístupná. To nedaleká rozhledna Sokolí vrch na úbočí stejnojmenného vrchu (506 m) je moderní, slouží v první řadě jako telekomunikační věž a nahoru se dostanete po zaplacení vstupného. Z obou „děčínských“ rozhleden je vedle středohorských sopečných kuželů vidět také morfologicky velmi odlišná pískovcová krajina Labských pískovců a Českého Švýcarska.
Mnohem méně frekventované, zato v případě použití automobilu poměrně snadno dostupné, jsou dvě vyhlídkové věže při jihovýchodním okraji oblasti. Rozhledna na Strážném vrchu (601 m) je dřevěná, volně přístupná a představuje snadnou kořist pro pohodlnější výletníky. Z osady Velká Javorská půjdete pěšky dva kilometry jen s malým převýšením.
Víťova (Náčkovická) rozhledna u obce Náčkovice v Českém středohoří
Ještě blíž je to na Víťovu rozhlednu nad osadou Mukařov, od silnice je potřeba urazit pěšky jen 400 metrů. Posledně jmenovaná vyhlídková věž je zpoplatněná a přístupná pouze v rámci otevírací doby.
Geologické zajímavosti
V důsledku vývoje ve třetihorách, kdy se podél zlomů v zemské kůře v oblasti dnešních severních Čech dostávalo na povrch žhavé magma, převládají v Českém středohoří sopečné horniny. Fandové geologie si zde přijdou na své jako málokde jinde a plno geologických zajímavostí se tu najde i pro úplné laiky.
Atraktivní jsou odkryté příklady tzv. sloupcovité odlučnosti čediče, nejběžnější místní horniny. Typické pěti- až sedmiúhelníkové sloupky vznikly pozvolným chladnutím magmatu a nikde nejsou k vidění tak pěkně jako na Panské skále na okraji Kamenického Šenova. Impozantní dojem příliš neruší ani fakt, že známé „varhany“ se dostaly na světlo díky lidské činnosti, jde totiž o bývalý čedičový lom.
Kamenné moře pod vrcholem Plešivce
Čedič buduje i vrch Plešivec (510 m) nedaleko Litoměřic, tady jsou zajímavostí rozsáhlá suťová pole. Pokud sem dorazíte s koncem jara nebo začátkem léta, věnujte pozornost sutím na západním a severozápadním svahu Plešivce. Na jejich úpatí se totiž během zimy hromadí velmi chladný vzduch, který nemá kam odtékat a díky tomu tam vznikají tzv. ledové jámy. Sníh a led se tam zpravidla drží až do poloviny kalendářního roku.
Zajímavé efekty vyvolané prouděním chladného a teplého vzduchu v podzemí fungují na vrchu Boreč (449 m) nedaleko Lovosic. Trachytový masiv Borče je protkán složitou sítí podzemních puklin, které ústí jak při úpatí, tak nedaleko vrcholu.
Horní partie Borečského vrchu bývají v zimě bez sněhu.
V zimě je relativně teplý a vlhký vzduch, ohřátý v nitru hory, přirozeně „vyfukován“ ven z puklin při vrcholu. V létě zase vůči okolí poměrně chladný vzduch „vytéká“ z puklin při úpatí. Rozdíl teplot může dělat i přes 20 °C, nejvíce v období tuhých zim. Kolem výdechů na Borči vede naučná stezka.
Tajný tip
S kótou 752 metrů jsou Hradišťany sice druhým nejvyšším vrcholem Českého středohoří, náporu turistů ale rozhodně nečelí. Může za to i poměrně nesnadná dostupnost, dostat se nahoru znamená našlapat větší množství kilometrů pěšky a přiblížit se pod kopec vyžaduje přijet autem. A trochu odrazuje i fakt, že Hradišťany postrádají atraktivity jinde v Českém středohoří běžné. Zalesněný kopec neposkytuje žádné výhledy a nemá ani prvoplánově zajímavý tvar, jde o vyzdvižený hřbet s plochým vrcholem.
Z jiného světa: louka na vrcholu Hradišťan je dokonale izolovaná od okolí.
Přesto mohou být Hradišťany pěkným výletním cílem. Vrcholovou plošinu totiž pokrývá „historická“ louka, v současnosti chráněná v přírodní rezervaci. Dnes na tomto volném prostoru, obklopeném ze všech stran lesem, můžete opět spatřit některé vzácné druhy rostlin, jako jsou upolíny nebo lilie. Původní vstavačovité rostliny ale po druhé světové válce bohužel vymizely.
Nejkratší výstup na Hradišťany vede z osady Dřevce. Není sice prudký, ale měří pět kilometrů. Může to být tip třeba na lenošnou letní „zašívárnu“ s piknikem, tedy pokud budete ochotni si proviant a další propriety vynést nahoru na zádech. Na Hradišťanské louce budete mít jistotu klidu v prostředí dokonale izolovaném od okolního světa. A to je pocit, který je v Česku čím dál tím vzácnější.
Na kole k nebesům
Vedle pěších turistů si na své přijdou v Českém středohoří také cyklisté, přinejmenším ti, kteří se rádi postaví pořádným výzvám. Takových je na svazích strmých středohorských kopců víc než dost a některé z nich si zejména mezi silničními cyklisty vydobyly celostátní proslulost.
Kopec Buková hora (v pozadí za obcí Zubrnice) je známý i kvůli svému televiznímu vysílači.
V první řadě to jsou „střechy“ stoupající z Litoměřic směrem k severu. Třeba na trase přes Mentaurov a Lbín do sedla Pod Homolkou nastoupáte z Litoměřic na šesti kilometrech skoro 450 výškových metrů. Místní cykloklub tu občas pořádá amatérské závody. Hluboko do paměti každému se vryje také výjezd z obce Hlinná do sedla pod Varhošť. Tady sklon asfaltu místy přesahuje 15 procent.
Kvalitní test fyzické kondice představuje i výjezd z údolí Labe k vysílači na Bukové hoře (683 m). Třeba trasa z Těchlovic obsahuje sice jednu milosrdnou mezihru kolem osady Příbram, celkem ale nastoupáte skoro 600 výškových metrů.
