Když dá gól, slaví ho – stejně jako jeho otec – s pravou rukou vystřelenou k nebi. Jako kdyby se hlásil ve škole. „Vidíte, to je pravda. Nedělám to záměrně, nesnažím se tátu kopírovat. Geny jsou geny,“ pousměje se Daniel Švancara, sedmnáctiletý fotbalista Zbrojovky Brno, v jejímž dresu býval jeho táta Petr miláčkem fanoušků.
Teď ho obléká on, v současném druholigovém mužstvu si již připsal debut mezi dospělými a z přípravy má na kontě také první seniorské zbrojovácké střelecké úspěchy. Stejně tak do brněnského týmu směle vstupuje i jeho vrstevník Daniel Polák, jehož otec Jan býval pilířem zálohy nejen ve Zbrojovce, ale i v reprezentaci.
Nechci být náfuka, ale Brno má západní trend, těší fotbalistu Poláka |
„Bydlíme kousek od sebe, chodili jme spolu na základku v Tuřanech. Samozřejmě se znali naši rodiče a stejně tak máme k sobě blízko i my. Bavíme se každý den,“ říká o svém vztahu s „mladým Švancim“ Polák junior.
Jako kdyby s nimi do brněnského fotbalu foukl závan starých časů. Petr Švancara i Jan Polák sice svoje kariéry formovali na legendárním stadionu za Lužánkami, po třicítce si však zahráli i v Králově Poli, kde nyní začínají jejich synové.
Daniel Polák coby poctivý záložník, schopný odebírat balony i vypálit zpoza vápna. Daniel Švancara jako drzý útočník do koncovky.
Že je vám to povědomé? Nejste sami. Stačí je chvilku sledovat a pohyby jejich otců jsou u nich velmi dobře rozpoznatelné. Podobně i mluví – Polák mladší rozvážněji a bez vzletných slov, Švancara s kulometem v ústech a spontánními vtípky vždy po ruce.
Danielové Polák (vlevo) a Švancara v dresu Zbrojovky, který nosili jejich otcové.
„Doufám, že mě taťka nezabije, co teď řeknu. Myslím si, že on byl hrotový útočník, já hraju spíš z křídla. Rád koukám na zahraniční fotbal a sleduju špičkové hráče na své pozici, teď je to hlavně Lamine Yamal z Barcelony. Jinak mi všichni říkají, že vypadám jako táta, když se podívají na jeho fotky z dětství,“ přidává k dobru Daniel Švancara.
Jiná pozice na hřišti je jedním z nemnoha prvků, které jeho i Poláka od známých předchůdců odlišují. Další rozdíly se nehledají lehce. V rodinném klanu Poláků zřejmě nejsou žádné, u Švancarů je to synovo větší zapálení pro sportovní životosprávu. Mísou chlebíčků ho rozhodně nenadchnete, před spaním si bere ochranné brýle proti světlu z mobilu. Nad tím by se jeho táta v době svého mládí zřejmě jen pobaveně pousmál.
Co mají naopak mladší i starší „Švanci“ rádi, je míč. „Chodíme do soubojů jeden na jednoho, rádi něco zkusíme. Když jsem se na tátu chodil dívat, viděl jsem, že dobře zasekával míč. A ta jeho fantastická klička! Snažil jsem se ji naučit taky,“ hlásí Švancara mladší.
Jméno jako terč? Jak u koho
Traduje se, že se známou jmenovkou se synům slavných otců hraje jako s terčem na zádech, to však u mladých zbrojováků neplatí tak doslova.
Daniel Polák se brněnskému srovnávání vyhnul díky tomu, že se narodil a fotbal začal hrát v německém Norimberku během úspěšné tátovy bundesligové štace.
„Bylo mi šest let a nepřemýšlel jsem o tom, jestli mám být jako táta, nebo ne. Chtěl jsem hrát fotbal, dělat, co mě baví. Nevnímal jsem, že by se na mě někdo díval jako na mladého Poláka,“ ohlíží se zarputilý středopolař.
Končí Polák, štít záložní řady. Měl jsem vlastní cestu, ohlíží se za kariérou |
Považuje za výhodu, že se pohybuje stejně jako jeho rodič ve středu pole. „Táta je můj vzor. Dává mi rady, jak si mám odskakovat, že mám víc střílet, protože mám dobrou ránu, a jiné. Řekne mi to, o čem ví, že mi pomůže a co jemu v době dospívání nikdo neříkal. Abych všechno pochytil co nejdřív,“ váží si otcova přístupu Daniel Polák.
Mezi dospělými debutuje rovněž v sedmnácti letech. Jen to není v první lize, ale o patro níž. „Není běžná záležitost, aby kluk hrál za dospělé v tomto věku. Doufám, že to tak bude pokračovat. Osobně nepovažuji za takový handicap, že jsme nyní ve druhé lize, protože velký klub je Zbrojovka pořád a aspoň je větší šance se v ní vyhrát. Mám kamarády v béčku Sparty a odtud je to pro ně do áčka hodně složitá cesta,“ porovnává možnosti růstu.
Společně i do Ligy mistrů
Shodou okolností oba nedávno ligovému áčku Sparty drželi palce, aby se dostalo do základní skupiny Ligy mistrů. Znamenalo to, že se dorostenci Zbrojovky díky tomu kvalifikovali do mládežnické Ligy mistrů, kterou si tak Polák i Švancara mohou zahrát.
Do druhého kola Youth Champions League společně se Zbrojovkou naskočí i dorostenci takových velkoklubů, jako je Manchester United, Olympiacos Pireus, Real Betis Sevilla, Hoffenheim a další. Brňané se ale na přelomu října a listopadu utkají s méně zajímavým protivníkem, slovenskou Trnavou.
S novým vedením do derby s LíšníNejen „mladé pušky“ Švancaru s Polákem, ale rovnou novou Zbrojovku uvidí dnes její fanoušci v druholigovém utkání s Líšní. Do domácího derby (hraje se od 17 hodin) jde Zbrojovka poprvé pod novým vedením, které nastoupilo po předchozím majiteli Václavu Bartoňkovi. Polovina výtěžku ze vstupného půjde na likvidaci škod po povodních. |
„Je to paradox, že my jako Brňáci fandíme Spartě, že?“ rozesměje se Daniel Švancara. „Nemám to nastavené tak, že bych Spartu nenáviděl, to ne. Vděčíme jí, že nám otevřela cestu do špičkové soutěže. Ale že by se ze mě stal její celoživotní fanoušek, tak to ani omylem,“ pokračuje v dobrém rozmaru.
Kdysi prý nechybělo mnoho a byl by z něho hokejista. Na brusle to Švancaru mladšího táhlo víc než do kopaček. „Teď jsem rád, že mě táta dokopal k fotbalu a že mi navíc poradil, abych dbal na trénink, stravu, regeneraci a všechno okolo víc než on. Táta byl línej, to vědí všichni. Já chci vystupovat jako naprostý profesionál,“ říká o sobě.
Na rozdíl od svého kolegy z brněnské mládeže se prý s tlakem kvůli svému příjmení setkal.
„Někdo si přelítne soupisku a dopředu ví, co by Švancara měl udělat. Nebo taťku nemají rádi a automaticky to přenáší na mě. Není to sice nic pozitivního, ale já si z toho to dobré pro sebe beru. Učí mě to hrát pod tlakem, což mám rád. I tenhle tlak je důvodem, proč se nerozklepu, když hraju od sedmnácti za áčko,“ hlásí Daniel Švancara.
