Český kapitán Tomáš Souček vzorově vystihuje, co nabízí současná reprezentace, která se na poslední chvíli proboxovala na mistrovství Evropy.
Od srdce všechno, kvalitou méně.
Copak jste neviděli Součkovo ošklivě rozpárané čelo a podlitiny v očích?
V pátek dostal podrážkou od kopačky Poláka Bednarka. „Spoluhráči potřebovali, abych zůstal na hřišti,“ líčil. Krev mu i přes bandáž crčela po tváři a on nejenže kvalifikaci dohrál, ale v pondělí byl na hřišti znovu.
Navzdory stehům a nepříjemně štiplavé bolesti.
„Strašně bych si ten neúspěch vyčítal, protože Česko nikdy na Euru nechybělo. Proto jsem chtěl na hřišti umřít. Možná i doslova,“ usmál se habán ze středu zálohy.
Jankulovski: Problémů nároďáku bylo dost. Chce to otevřít oči a začít od nuly |
Postup se podařil, ale nezapomínejte, jak krkolomná cesta k tomu vedla.
Ještě před rokem by to vyznělo jako nejapný žert, že by si Češi měli dát bacha na Moldavsko, nejchudší zemi kontinentu a 157. tým světového žebříčku.
Navíc před závěrečným zápasem ani neměli záruku, že to klapne, protože soupeř šel do největšího souboje své historie: kdyby zvítězil, šampionát by měl zaručený on.
Ano, do tak trudné situace se propadla česká reprezentace. Vlastními chybami a hlavně ztrátou kvality. Předpokládalo se, že kvalifikační skupinu projede s prstem v nose, jak se lidově říká, když vás nalosují k papírově snadným soupeřům. Jenže česká fotbalová kvalita spadla k průměru.
KVÍZ: První i nejrychlejší gól, jediný start s Brazílií. Jaká byla repre pod Šilhavým? |
A kapitán Souček je toho důkazem, což vůči němu nesmí vyznít jako hanopis. Naopak. On se vlastní vůlí vypracoval. Ze zakřiknutého kolohnáta, kterého před lety zadarmo půjčili do druholigového Žižkova, to dotáhl do anglické ligy. Se Slavií kopal Ligu mistrů, s West Hamem letos vyhrál Konferenční ligu, dvakrát ho zvolili nejlepším fotbalistou země.
Pracoval a nevzdal se, což je přesně ta vlastnost, na kterou musí spoléhat jeho národní tým. Jakmile povolí, nesoustředí se nebo nedejbože něco odflákne, zle na to doplatí. Jako při mizerné remíze v Kišiněvě nebo ostudné porážce 0:3 v Tiraně. Mužstvo nemá osobnosti, které by soupeře strašily jen svým jménem, jako to bylo za časů Nedvěda, Kollera, Čecha nebo Rosického.
Teď se prostě spoléhá na Součka: 28 let, 66 reprezentačních zápasů, 12 gólů. Trefil se pokaždé v posledních třech duelech. Nebýt toho, Češi by museli do baráže. Penalta odfoukla fatální trapas s Faerskými ostrovy, chladnokrevná dorážka obrala Polsko, elegantní střela zase orámovala výhru 3:0 nad Moldavskem.
Za poslední tři roky chyběl jedinkrát. Dělá to dohromady jednačtyřicet zápasů, jen se čtyřmi výjimkami nehrál celé utkání. Když od trenérů dostal možnost, aby si ulevil, odmítl.
„Suk je válečník,“ chválil brankář Jindřich Staněk.
Přesně do takového bodu se dostala celá reprezentace. Musela válčit, aby sama sebe neztrapnila. Trenér Šilhavý, než to v pondělí před půlnocí sám zabalil, byl během kvalifikace na vyhazov. Nejšikovnější z ofenzivních hráčů, střelec Schick, je pořád zraněný a za poslední dva roky hrál dvakrát. Elegantní záložník Barák dostal zaracha, když se při hodnocení zápasu opakovaně tvářil kysele. Drzého útočníka Čvančaru do posledního dvojboje povolali až dodatečně poté, co ho nešetrně zkritizovali. A to nemluvíme o víkendovém průšvihu, kdy Brabec s Coufalem a Kuchtou jančili až do rána na přeplněné olomoucké diskotéce, a pak si rovnou na pokoji balili kufry.
Bude samozřejmě především na novém reprezentačním trenérovi, jak se ke všem aférám postaví, nicméně kapitán bude hrát při jeho plánech znovu zásadní roli. Jak při žehlení interních problémů, tak válečnickým nastavením na hřišti. Protože současná reprezentace může nejlepším zemím konkurovat jedině silou, dřinou, poctivostí a soudržností. A tím je přece Tomáš Souček pověstný.
