Už příští týden ožije Pražský hrad tradiční magickou atmosférou. Oblíbená přehlídka Letní shakespearovské slavnosti, která vedle hlavního města navštíví i Brno, Ostravu a Bratislavu, totiž právě zde startuje premiérou Marná lásky snaha. Spolu s Annou Kameníkovou či Lukášem Příkazkým se v novince v režii Filipa Nuckollse představí i herečka Anna Fialová. Ztvární zde bezejmennou princeznu francouzskou.
„Jako následnice trůnu míří jednat s navarrským králem v podání Filipa Březiny. Jede za ním se svou družinou kamarádek, což jsou rozpustilé mladé holky, které si zatím jen užívají,“ popisuje herečka. „V naší verzi je moje hrdinka vychovávána spíš jako kluk, takže ze začátku postrádá určitou princeznovskou ladnost. A to i co se vybraného chování týče. Do navarrského krále se však zamiluje – poprvé v životě a naprosto nečekaně – a její dosud skrytá ženskost a něha v ní náhle začnou procitat,“ dodává Fialová k očekávané novince.
Díky Ivetě jsem si rozšířila rejstřík, jak se naše práce dá dělat a kam až si ve svém nitru dokážu hrábnout.
Loni v létě jste učinila překvapivý přesun, když jste ukončila angažmá v Národním divadle a přešla do Dejvic. Jak se to stalo?
Už delší dobu jsem v sobě řešila, že bych angažmá v Národním divadle ukončila. Hostovala jsem dřív na různých scénách a díky tomu zjistila, že mi je v malých divadlech mnohem lépe. Ráda se tam třeba někdy vrátím jako host, ale takové angažmá prostě není pro mne. Energii mi to spíš víc bralo, než dávalo. Národní divadlo má čtyři obrovské scény a v tak velkém kolosu se za čtyři pět let angažmá s půlkou souboru ani nepotkáte. Ovšem co se lidí týče, bylo mi tam moc dobře. Hlavním důvodem odchodu tedy byla skutečnost, že se líp cítím v malém divadle. Proto jsem odešla.
A pak jsem měla velké štěstí, když mé vysněné Dejvické divadlo samo přišlo s nabídkou hostování. Tehdy mi zavolal režisér David Ondříček kvůli představení Kde je ta ryba. A po premiéře mi nabídli angažmá. Nebylo to tedy tak, že by si mne Dejvické divadlo z Národního přetáhlo.
Moje první slova byla sprostá, učila mě je babička, vzpomíná Anna Fialová |
Jak své čtyřleté angažmá v Národním divadle hodnotíte?
Bylo to intenzivní, prošla jsem s ním třeba i celé covidové období. Tehdy jsme s kolegy zrovna finalizovali novinku Stát jsem já a v den neveřejné generálky zavřeli divadla. Prožila jsem tam toho tedy hodně, poznala skvělé lidi a hrála s herci, které od malička miluju – například Jana Preissová a Iva Janžurová. Bylo mi tam moc hezky a hrozně ráda se vracím na dvě představení, která ještě dohrávám. Národní divadlo je nádherné místo a pro mne má i bohatou minulost, co se rodiny týče. Maminka pracuje v maskérně a babička byla kdysi dávno ředitelkou opery a já tam s ní jako malá trávila každé Vánoce na Louskáčkovi.
Anna Fialová v představení Kráska a zvíře
A jaký byl první rok v Dejvickém divadle?
Splněný sen. Už od zkoušení v rámci úvodního hostování jsem se jen tetelila. Mají tam na zdech fotografie ze starých inscenací a mně celé tři měsíce vydrželo se z pohledu na ně radovat.
Ivan Trojan i Pavel Šimčík mi potvrdili, že tamní parta nikomu nic neodpouští. Jak se zachovala k vám?
Je skvělé, když si mezi kolegy můžete upřímně říct, že něco nefunguje nebo že se něco nepovedlo, a nikdo se přitom neurazí. Na tamní šatně je ale zároveň skvělé, že si po skončení představení umí říct i to hezké. Umí se tam navzájem pošťouchnout, ale stejně tak i upřímně pochválit. A já měla obrovskou kliku, že jsem nastoupila společně s Tončou Formanovou, takže jsme na to nebyly samy a všechno sdílely společně.
Je vám osmadvacet a už za sebou máte angažmá na dvou nejprestižnějších scénách. Máte ještě kam dál divadelně směřovat?
Naše práce je naštěstí tak rozmanitá, že vždy bude kam dál růst. Takže zatím se toho nebojím a co bude za deset let, o tom nepřemýšlím.
Diváci vás vedle dvou zmíněných scén mohou vidět ještě v Činoherním klubu, Hudebním divadle Karlín, na Zábradlí či ve spolku JEDL. Jak to všechno stíháte?
Kočku na rozpálené plechové střeše hraji v Činoherním klubu zhruba dvakrát za měsíc, v Národním divadle jsem už v obou zbývajících představeních alternovaná. V téhle práci to prostě většinou je tak, že buď toho má člověk hodně, nebo má pohodu. A konkrétně s divadlem je to úplně přesné: někdy mi vyjde, že hraju každý večer a pak naopak týden a půl ani jednou. Takže se to nějak stíhat dá. Ovšem jak se mi postupně různá představení zderniérují, těším se, že se konečně usídlím především v Dejvicích.
Anna Fialová a Denis Šafařík v představení Ztratili jsme Stalina
Čím to je, že jste na divadle tak žádaná? Dokážete to sama pojmenovat?
No, to je tedy otázka… Nevím, jak odpovědět. Doufám, že je to tím, že se lidem se mnou dobře pracuje. Možná mám právě ty zkušenosti z různých scén? Možná je se mnou legrace (smích)... Nevím. Ale to je asi spíš otázka na ty, co si mě žádají.
Je nějaká scéna či nějaký tvůrce, se kterým byste si ráda vyzkoušela spolupráci?
Takovou konkrétní touhu nyní nemám, ale časem určitě. Ráda bych třeba zkusila taneční představení, něco hodně fyzického a pohybového. Ve stylu produkce Jatek78 a Dekkadancers.
Vzala jste nabídku Hudebního divadla Karlín i z rodinných důvodů? Abyste navázala na zdejší odkaz babičky s dědečkem?
Trochu to roli hrálo. Ale nejdůležitější bylo, že když mi Ondra Brzobohatý nabídl úlohu v Sherlocku Holmesovi, tak jsme si velice sedli v náhledu na muzikál. Vůbec se mi líbí celá jeho práce, texty i muzika. Ať už v Sherlocku Holmesovi nebo v Andělu Páně. A muzikál je pro mne možnost, kde si mohu užít muzikálové hraní, zpívání i tancování.
To věřím. Když jsem vás v Andělu Páně viděl v roli Klíčnice, vypadalo to, že si ji opravdu užíváte.
I v dramatech je fajn hrát záporáky. A co teprve v pohádce! Vždyť i oblíbené postavy z Disneyho pohádek často bývají záporáci. Jsou prostě sympatičtí tím, jaká jsou nemehla a paka. Mimochodem, ohledně Anděla Páně mi Ondra nejdříve říkal o Dorotce, ale já trvala na tom, že chci hrát právě Klíčnici. Něžnou roli jsem si vyzkoušela už v Holmesovi, ale tady jsem si prostě chtěla užít a pořádně to přepálit. Karlín je obrovská scéna, takže takovou karikaturu snese. A muzikálový žánr vlastně jakbysmet.
Muzikálem, i když dost specifickým, jste začínala i v Dejvicích. Chtěla byste se zpívání věnovat víc? Prý jste zvažovala i desku…
Ano, zpívání je můj sen, moc by mě bavilo koncertování. S tou deskou je to pravda, měla jsem ale moc práce. Předně ale stále nevím, jak by ta deska vlastně měla žánrově vypadat. Jeden den se vzbudím a chtěla bych, aby to bylo takové, druhý den ale vstanu s úplně jinou představou. Nemám tedy ještě ustálený názor, a to v kombinaci se zmíněným nedostatkem času není úplně ideální východisko na debutovou desku... Ale stejně doufám, že to jednou vyjde.
Velkou popularitu jste nyní získala díky seriálu Iveta. Je to právě to zlomové dílo, po kterém vás lidé poznávají na ulici?
Já jsem nějaké rozpoznávání na ulici nikdy moc nevnímala. Mám ráda pozornost na jevišti, mimo něj ji tolik nepotřebuju. Zásadní dílo ale byla Iveta určitě, i vzhledem k její náročnosti. Anebo čistě proto, že jsem hrála někoho, kdo opravdu žil. Opět jsem si díky tomu rozšířila rejstřík, jak se naše práce dá dělat a kam až si ve svém nitru dokážu hrábnout. Jak vlastně celé to herectví může fungovat. Tím to pro mne bylo zlomové.
Můžete to nějak blíže specifikovat?
Upřímně... asi ne. Bylo to prostě poznávání nových postupů a poznávání reality, co s vámi udělá, když si zahrajete na někoho skutečného, kdo měl takto šílený život. A kdo ten život chtěl skončit.
Máte tedy k Ivetě Bartošové jiný vztah než předtím?
Určitě. Tři roky jsem s ní nějakým způsobem žila.
Když ještě zůstaneme u kamery, vaším posledním celovečerním filmem byl Banger z roku 2022. Je to právě kvůli tomu, že jste se věnovala seriálům?
Je pravda, že hned po Bangeru jsem točila druhou Ivetu, pak seriál To se vysvětlí, soudruzi a pak hned třetí Ivetu. Takže práce teď bylo dost a mám naordinované volno. Nebo volnější období. Poprvé zažívám klid z toho, že se mi žádné natáčení neplánuje. Ale to se samozřejmě za pár měsíců může změnit v totální hysterii (smích).
