RECENZE: Vyprávějí i o Ukrajině. Řecké pašije právem nadchly Salcburk

Před začátkem představení, které bylo poslední ze čtyř naplánovaných, stály před vchodem do Felsenreitschule (Jezdecké školy) skupinky lidí s cedulkami „Suche Karte“ (Sháním vstupenku). Takový zájem lze vidět spíše u operních „trháků“ s velkými hvězdami než u opery Bohuslava Martinů, na festivalu dosud neprovedené. Podle dostupných informací přitom prodej vstupenek zpočátku vázl, ale po premiéře se rychle rozjel. Zjevně se roznesla zvěst, že v programu se objevilo něco mimořádného.

Martinů sice tvoří se Smetanou, Dvořákem a Janáčkem „velkou“ čtveřici, přesto jeho operní dílo není tak samozřejmou součástí repertoáru světových divadel jako opery Janáčkovy či Dvořákova Rusalka. Pokud ovšem nějaká další opera českého autora aspiruje na „světovou“ kariéru, jsou to Řecké pašije, komponované na námět románu Nikose Kazantzakise Kristus znova ukřižovaný.

Nikdy nekončící příběh

Vyprávějí nikdy nekončící příběh o hledání domova a křesťanském soucitu hudebně srozumitelně, přímočaře a emotivně. Navíc na anglické libreto, takže i proto může být dopad bezprostřednější. Světová premiéra se odehrála až po smrti Martinů roku 1961 v Curychu poté, co dílo odmítla londýnská Královská opera Covent Garden.

Martinů Řecké pašije přepracovával, opera existuje ve dvou verzích. Ta první se poprvé objevila až roku 1999 v Bregenzu ve vynikající režii Davida Pountneyho a o rok později v Londýně (v lednu 2005 inscenace hostovala v Brně). V určitých ohledech se obě verze liší, „curyšská“ neboli přepracovaná, kterou zvolili v Salcburku, nemá tolik recitativů, je jakoby hudebnější, přehlednější. Podstata díla ale zůstává stejná.

Vesničané v jedné řecké vesnici si rozdělí role, které ztvární napřesrok v pašijových hrách. A protože nejsou profesionálními herci, schopnými odstupu, začnou se s postavami spontánně ztotožňovat – a proměňují se. V této situaci do vesnice přicházejí uprchlíci z jiné řecké vesnice, vypleněné Turky.

Obyvatelé se rozdělí: část nově příchozí odmítá, či je dokonce chce podvést, druhá, vedená ovčákem Manoliem, jenž má v pašijích představovat Krista, nabízí pomoc. Konfrontace vyústí v tragédii. Téma uprchlíků nezvolil Martinů náhodou – i on byl odloučen od své vlasti a v exilu také zemřel.

Pod salcburskou inscenací je podepsaný britský režisér Simon Stone, jenž na festivalu před čtyřmi lety bizarně až směšně aktualizoval operu Médée od Luigiho Cherubiniho. Řeckými pašijemi si napravil reputaci. Koneckonců když už nějakou operu aktualizovat, tak Řecké pašije, které se odehrávají ve 20. letech 20. století.

Do banalit se sice dá sklouznout vždy, tentokrát se jich však Stone vyvaroval. Využil v celé šíři jeviště Felsenreitschule a vytvořil čistou, monumentální, ale současně minimalistickou inscenaci s nevtíravými, decentními scénickými efekty, jako je z nebe prýštící voda, svítící kříž, šňůra s prádlem, blikající televizor či krev rozlitá pod zabitým Manoliem-Kristem.

10 fotografií

Doba není přesně určena, na začátku vládne jakési bezčasí, v němž se pohybují vesničané v jednoduchých kostýmech, sladěných do šedomodré. To se mění s příchodem zástupu žen, dětí a starců obtěžkaných taškami se zbylým majetkem. Válka na Ukrajině není scénicky nijak vyjádřena, ale člověk si uvědomí, že tyto výjevy, včetně dětí svírajících plyšáky, nedávno viděl ne na divadle, ale v realitě, to když ukrajinské ženy a děti prchaly ze své napadené země.

Někteří běženci mají na sobě i plovací vesty, čímž chtěl režisér nejspíš odkázat i k dalšími proudům a jistěže i motivacím současné migrace. Navíc v průběhu představení se shora snese na lanech několik postav, které na bílou stěnu namalují nápis Refugees Out. To už jsou možná až příliš plakátové odkazy na jeden z velkých problémů dnešní doby. Nicméně celkově inscenace nepůsobí prvoplánově. Všichni jsou tu stejné barvy pleti, stejné víry, pouze „ti druzí“ žijí o „kus“ dál. Ale i to stačí k nedůvěře.

Nápaditě jsou využity arkády Jezdecké školy – třeba jejich nejvyšší patro představuje horu, na níž se uprchlíci usadí. Scéna je ovšem „pouhým“ základem, na němž se odvíjejí příběhy přesně a pečlivě vypracovaných postav. Každá figurka je jiná, svá. Třeba obchodník Yannakos v podání amerického tenoristy Charlese Workmana, jenž se nakrátko nechá přemluvit k nekalému kšeftu s uprchlíky, ale vědomí, že má hrát apoštola Petra, ho zadrží.

Anebo britský tenorista Julian Hubbard jako nevyrovnaný Panais, jemuž se Jidáš stane osudem. A především německý tenorista Sebastian Kohlhepp jako Manolios, obyčejný ovčák, který blouznivě sroste s posláním Krista natolik, že se vzdá i soužití s ženou. Americká sopranistka Sara Jakubiaková ztvárňuje vdovu Kateřinu, ženu nevalné pověsti, vyrůstající ale do velikosti své pašijové role – Máří Magdalény.

Proti sobě stojí též dva kněží – polský basbarytonista Lukasz Golinski jako Fotis, jdoucí v čele uprchlíků, od nichž ho vlastně nic neodlišuje. A arogantní Grigoris v podání maďarského basbarytonisty Gábora Bretze, jenž situaci lidsky nezvládne, propadne ani tak strachu z uprchlíků, jako ze ztráty vlastní autority, Manolia za jeho pomoc běžencům vyobcuje z církve a následně podnítí i jeho vraždu.

Ti všichni i další sólisté nejen výstižně a energicky hrají, ale i výborně zpívají. Vokálně není v produkci slabé místo, všechny hlasy jsou skvěle posazené, nosné, příjemně se poslouchají. K tomu přistupuje famózní výkon sboru Vídeňské státní opery, jenž má v této opeře důležitou úlohu.

Zlom pro Martinů

Vídeňští filharmonikové vytěžili z hudby Martinů tolik svítivosti, melodické krásy i dramatické vervy, že to navždy zůstane v uších. Dirigoval je Francouz Maxime Pascal, laureát dirigentské soutěže Salcburského festivalu z roku 2014, jenž nastudování převzal od Daniela Barenboima. Ten měl původně dílo nastudovat, ale ze zdravotních důvodů musel odříct.

Bohuslav Martinů: Řecké pašije 95 % Salcburský festival, 27. srpna 2023

Ovace zcela zaplněného hlediště po nedělním představení byly spontánní a bouřlivé. Třebaže Řecké pašije se v zahraničí občas hrají, salcburské uvedení je pro ně určitě zlomové, což potvrzuje i ředitel Institutu Bohuslava Martinů Aleš Březina, který na přípravě inscenace spolupracoval s dramaturgií festivalu i s dirigentem. Podle Březiny jde i o definitivní průlom Martinů jako klasika 20. století. Ostatně režisér Stone se prý nechal slyšet, že chce Řecké pašije dostat i do newyorské Metropolitní opery.