RECENZE: Rusalka v Národním je ztracená ve vlnách fantazie. A tratí na obsazení

První pohled na jeviště je nadějný. Prostor s lehce načrtnutou krajinou, lampičkami na zdech, svítilnami připomínajícími větve, skrytými dveřmi a stylizovanou stříškou nahoře působí poeticky a naznačuje světy lidí a vodní říše. Pod stříškou sedí osoba (asi Princ) s udicí, na jejímž konci povlává svítící kulička. Kořistí se stane vodní víla…

I kostýmy vyhlížejí jako výtvarné dílo, ne jako hadry ze second-handu. A skutečně, Rusalka není tentokrát ani prostitutka, ani vězeňkyně zvráceného Vodníka, ani chromá baletka (jako v určitých zahraničních inscenacích). Také některé další symboly či výtvarně-choreografická řešení jsou půvabné, třeba ztvárnění měsíce s mužskou siluetou, výstup sboru Květiny bílé po cestě či kabát, do nějž se Rusalka choulí.

Zbytečné ilustrace

Bohužel jak ubíhá čas, ukazuje se, že režisérská dvojice, tedy Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, vytahuje ze své fantazie jeden symbol za druhým, z nichž každý by mohl být východiskem samostatné koncepce. A zjevně neuvažuje nad tím, jestli mezi nimi existuje pro diváka dostatečně zřetelná spojující linka.

Antonín Dvořák: Rusalka 55 % Národní divadlo Praha, premiéra 8. března 2024

Chvíli využívají dřevěné lávky, po nichž vrávorá Rusalka, jindy zase celý arzenál židlí jako z nějakého vetešnictví, u jejichž hromady později sedí Ježibaba. Hajný s kuchtíkem vystupují jako choreograficky naaranžované komické duo ve vycpaných oblecích – samo o sobě to není marné, ale k odlišení světa lidí a přírodních živlů nic z toho nepřispívá.

Rusalku lze jistě označit za příběh plný symboliky. Ale někdy je větší síla v jednoduchosti než v zahlcení diváka fantazií i v přeplnění jeviště symboly a postavami. A také baletem. Ne že by některé choreografické nápady byly špatné – například způsob, jakým se Rusalka učí chodit, je originální.

Ale cožpak musí tanečníci každou chvíli něco ilustrovat? Třeba první výstup Rusalky s Ježibabou je snad dost nosný sám o sobě. Tím, že se za aktérkami svíjejí tanečníci, se neudělá ještě dramatičtější, spíš naopak.

Polonézu na zámeckém plese už v současnosti téměř všichni režiséři a jejich choreografové berou jako povinné cvičení na téma muž, žena a erotika, ale v tom případě ho tvůrci jako Robert Carsen či Sven-Eric Bechtolf měli ve svých zahraničních inscenacích vypracováno efektněji…

Také další scény spíš zanikají, třeba zjevení Vodníka na zámku – mělo by být přízračné, ale tady není jasné, proč by měl tento vládce vodní říše někoho vyděsit. Na konci by člověk čekal nějaký efekt, ale Princ se prostě vpředu na jevišti posadí na židli a Rusalka vedle něj drží svítící kuličku – lidskou duši. To, co na počátku vypadalo slibně, na konci jako vizuální vyjádření mohutné hudební katarze působí banálně.

Omyly v obsazení

V titulní roli se při premiéře představila sopranistka Kateřina Kněžíková. Herecky je přesvědčivá, ale hlas pro Rusalku nemá. V nižších polohách, třeba v árii Necitelná vodní moci vlastně jen šeptá, teprve v určité výšce „přepne“ do zvuku, který má nepopiratelný lyrický půvab a objem, ale v dramatičtějších pasážích mu už zase chybí patřičná rozpínavost a svítivost.

Rusalka je těžký part, vyžaduje lyrickou krásu i dramatickou vervu. Ale proč by ho Dvořák tak napsal, kdyby si nebyl jist, že jej interpretka (v jeho případě Růžena Maturová, po níž přirozeně přišly další kvalitní zpěvačky) zazpívá tak, že všechny tóny budou znělé? Že hlasové rejstříky budou srovnané od hloubek po výšky? A že jeho hudbu tedy publikum bezpečně uslyší a vychutná? Když to šlo kdysi, musí to jít i dnes.

5 fotografií

Ještě větším omylem byl ukrajinský tenorista Michajlo Malafij, jenž zpíval Prince technicky nedokonale a strnule, bez nosného zvuku a lyrického kouzla. Místy mu hlas dokonce selhával. Co do hlasové vyrovnanosti a průraznosti nebyly o moc lepší ani Lucie Hilscherová coby Ježibaba a Ester Pavlů jako Cizí kněžna.

Vodník v podání Petera Kellnera sice slušně zněl, na první české scéně by však byla v takové roli žádoucí osobitější barva a větší sonornost. Relativně nejslušnější dojem zanechali Jiří Hájek a Arnheiður Eiríksdóttir v rolích Hajného a Kuchtíka, což ale takovou operu nezachrání.

Nezachrání ji ani samotný orchestr, byť dirigent Tomáš Netopil, jenž se po nějaké době vrátil do Národního divadla, s ním odvedl velmi pečlivou práci, rozehrál dynamiku a výrazové odstíny, takže Dvořákova hudba se prosadila aspoň symfonicky, když už ne pěvecky. Za orchestrální složku a těch pár inscenačních nápadů lze do hodnocení připsat po pěti procentech navíc.