Festival, jenž včera skončil, vyniká ucelenou a nápaditou dramaturgií. Každým ročníkem se vine jakási červená niť, letos to byly múzy, z nichž každá převzala symbolicky „patronát“ nad jedním koncertem. Festival neslevuje ve svém záměru nespoléhat se jen na osvědčené barokní evergreeny a posluchač se tak může seznámit i s méně známými, ne však méně zajímavými autory či skladbami.
Při zpětném pohledu na šest navštívených z celkem sedmi koncertů se do paměti nejvíce vryly dva, které se shodou okolností uskutečnily na stejné místě – v Letním refektáři Strahovského kláštera. Napřed tu vystoupila za „dohledu“ múzy Euterpé virtuozka na violu da gamba Hille Perlová.
Přední německá interpretka předvedla jedinečný cit pro svůj nástroj, muzikalitu a fantazii na dílech autorů jako jsou Marin Marais, Conrad Höffler či Johann Schenk. Po boku měla cembalistku Christine Schornsheimovou a hráče na teorbu Michaela Freimutha, kteří se rovněž skvěle uvedli jak v ansámblové souhře s hlavní protagonistkou, tak v sólových číslech.
O druhý velký zážitek na Strahově se postaral italský virtuos na barokní housle Alessandro Tampieri, jenž za doprovodu cembalistky Valerie Montanari uvedl skladby Michela Mascittiho, Arcangela Corelliho anebo Giuseppe Tartiniho. Tampieri předvedl, jaká kouzla umí vytáhnout z ze své kopie barokního nástroje, vyrobené roku 2014. Tento koncert byl věnován vládci múz Apollónovi a rozhodně mu sloužil ke cti.
Ale také další koncerty přinesly zajímavé programy a výkony. Na zahajovacím večeru v Emauzském opatství, zasvěceném patronce hymnického básnictví Polyhymnii si člověk mohl vychutnat sezpívanost německého vokálního souboru Ensemble Polyharmonique v renesančním a raně barokním repertoáru.
Dva koncerty se konaly na Zámku Troja, z nichž silnější dojem zanechal ten první, na němž vystoupila islandsko-skotská sopranistka Hannah Morrisonová s Monteverdim, Caccinim a dalšími raně barokními autory. Její příjemný hlas se svítivými výškami se dobře hodil do zámeckého sálu. Asi nejpozoruhodnější bylo v jejím podání Stabat mater od Giovanniho Feliceho Sancese ze 17. století.
Druhý koncert v Tróji představil španělský soubor Cantoría s díly španělské renesance, v nichž se mísila spíše odosobněná polyfonie s pokusy výstižně charakterizovat světské, často žertovné a laškovné texty. Bylo to všechno příjemné, nekomplikované, odlehčené, i když na festivalu už v minulosti vystupovaly soubory s ještě originálnějšími programy i interprety.
Ozvláštněním programu byl večer ve vršovickém Vzletu věnovaný múze tance Terpsichore, jíž vzdal hold polský soubor Cracovia Danza Ballet. Pojítkem jakéhosi pásma renesančních tanců byla osobnost Bony Sforzy, italské šlechtičny, která se roku 1518 provdala v Krakově za polského krále Zikmunda I. a do nové vlasti pak přenesla i umění ze své domoviny.
V choreografii umělecké vedoucí Romany Agnelové se tak odehrál jakýsi ples, na němž nechybělo jiskření mezi páry, tanec s meči či zábavné kousky šaška. Doprovázel český soubor Capella Ornamentata, nicméně snaha některých instrumentalistů o pěvecké vstupy působila dost neprofesionálně.
Celkově Letní slavnosti staré hudby patří k nejlepší domácí nabídce z oblasti staré hudby. A jako každý rok i letos je nutno vyzdvihnout podrobně zpracovaný katalog.
