Je to něco mezi popinou a alternativou, charakterizují písničky na albu Petr Vaněk a skladatelka Sára Bukovská. Často přitom používají slova jako „dar“, „cesta“ nebo „naděje“.
Za jakých okolností jste se dali dohromady a rozhodli jste se, že spolu uděláte desku?
Bukovská: Petra jsem si všimla před několika lety, dělali jsme spolu v Hudebním divadle Karlín. Říkala jsem si, že je to zajímavý člověk, který s sebou nese jemnou tkaninu možností. Jsem na tyhle věci citlivá a když si něčeho takového všimnu a vnímám u druhého člověka nějaký dar, zajásám a chci ho, tedy ten dar, nějak využít.
Vaněk: Já to s dovolením vezmu trochu racionálněji. Šli jsme se se Sárou podívat na přednášku mého kamaráda Reného Levínského (matematik, ekonom a dramatik – pozn. red.). Pak jsme si šli s Reném sednout někam na čaj a Sára se mě zeptala, jestli náhodou nemám nějaké texty ke zhudebnění. A to se stalo v období, kdy jsem se už dva, tři roky poohlížel po někom, s kým bych mohl dělat hudbu. Probíhaly nějaké námluvy s různými hudebníky, ale z mnoha důvodů to nikdy nedopadlo. A když se Sára takhle napřímo zeptala, odpověděl jsem upřímně, že mám. Zkrátka bylo potřeba počkat, až se setkají správné osobnosti.
Co vás, Petře, přimělo k tvorbě písniček?
Vaněk: Cítím, že v sobě mám dar příběhu a od doby, kdy jsem začal chodit k Pavle Fendrychové na lekce zpěvu, vnímal jsem rostoucí chuť vyjádřit se prostřednictvím vlastních písniček. Práce se Sárou byla ohromně zajímavá, první písnička, kterou jsme spolu udělali, byla Vlčí píseň. Ale v úplně jiné verzi než v současné, která vyjde na albu. K té jsme se Sárou došli společným tvůrčím procesem, který mě bavil stále víc a víc. Sára ráda říká, že jsme sice oba odlišní, ale v určitém bodě se naše odlišnosti střetávají a funguje nám to spolu.
Když jste, Sáro, četla Petrovy texty, okamžitě jste měla jasno, jakou k nim složíte hudbu?
Bukovská: Ano. Je to zvláštní, ale je to tak. S Petrem a jeho umění vládnout slovem, jsme na sebe napojení tak, že to okamžitě funguje. Pošlu mu hudbu, on mi k tomu řekne svoje, někdy mě navede k čistší, jednodušší hudební cestě, což je něco, co v životě hledá asi každý z nás. Okecávaček, nejen hudebních, je všude kolem strašně moc. Všichni si stavíme nějaké složité konstrukce, ale ty nám můžou být ve finále ukradené. Nejdůležitější je sdělení. Písnička jako taková. Nejprostší tvar. K tomu se snažím dospět a díky Petrovi se mi to daří.
Vaněk: Vnímám to úplně stejně – v hudbě není nutné nic okecávat, ale jít po jednoduchosti, což je pro mě i princip života. Nepotřebuju kolem něčeho chodit zatáčkami, ale jdu rovnou cestou.
Týká se to i textů?
Vaněk: S nimi je to úplně stejné. Pošlu je Sáře, ta z nich vybere to podstatné, pak mi je pošle na doplnění. Jde opravdu o stoprocentně společnou práci.
Bukovská: Lezeme si do zelí a funguje to.
Vaněk: V případě písničky Modlitba křídel přišla Sára s hlavním námětem na text. Mně se zdál trochu moc patetický, scházel mi tam prvek, který by to celé zvedl blíž k naději života. S tou písní jsem si nějaký čas pobyl dá se říci v intimním nerušeném vztahu. A cesta se ukázala.
Co vás, Petře, inspiruje k psaní textů? Je na to potřeba nějaká speciální nálada nebo konkrétní impuls?
Vaněk: Z těch jedenácti písniček, které jsme se Sárou udělali, jich zhruba sedm vzniklo v průběhu tvůrčího půlroku. Inspirací pro mě je samotný život, který žiji. Intimní pohled k důležitým momentům, které nás provází každým dnem. Můj vztah k ženě, dceři, rodičům, sobě samému. Hledání radosti, naděje a síly k tomu vyrazit dál. Nevzdávat se. Album vznikalo v období podzim a zima... Mimochodem, když potřebuju cokoliv tvůrčího posunout, vyrazím do lesa.
Kvůli klidu a tichu?
Ano, tam mě nic neruší, můžu psát. Zajímavé bylo že část textů jsem potom dopisoval v tramvaji. Vyjel jsem do Prahy na schůzku o dvě hodiny dřív. Vybral jsem si dlouhotraťové tramvaje, jezdil po městě a psal. Moje žena poznamenala, že to bylo po patnácti letech v našem vztahu, kdy jsem se poprvé neutápěl ve smutcích, depresích, že se nic neděje. Nikdy jsem o tom takto nepřemýšlel. Ale ženy mají většinou pravdu, že. Bylo na čase roztáhnout křídla.
Takže jste spíše jarní a letní člověk?
Vaněk: Nejde o to, že bych podzim a zimu neměl rád, já miluju déšť i zimu. Ale spíš jsem to období nikdy nedovedl pořádně využít. Možná jsem se i trochu bál ho využít tvůrčím způsobem, vystoupit ze zajetých kolejí. Sára pro mě byla něco jako zavolání k tvorbě.
Bukovská: K činnosti a rozslyšení. Protože ty ses během procesu psaní písniček rozslyšel.
Vaněk: Jo, to Sára říká s oblibou.
Co znamená, že se někdo rozslyší?
Bukovská: Nejenom, že lépe vnímá sám sebe, ale i svůj hlas a má se rád se vším, co k němu patří. Týká se to i mě, která sice celý život někoho učí zpívat, ale nikdy jsem sama sobě zpívat nepovolila, protože jsem si vždycky myslela, že mám neznělý, tenký a slabý hlas. Ale díky spolupráci s Petrem zpívám a cítím se báječně. Mluvíme pořád o „práci“, ale to není práce, to je život. Dar.
Mají vaše písničky léčebný nebo očistný účinek?
Vaněk: Když vnímám že přichází pošmourno, pustím si celé album a opravdu mě hodí někam jinam. Když nám to hraje doma, cítím, že se změní nálada. Takže ano, asi to má určitou léčivou moc.
Bukovská: Poslech je ozdravný proces, během kterého se dostáváme sami k sobě.
Plánujete i koncerty?
Vaněk: Rýsuje se první veřejné vystoupení, které bude začátkem října. Všechny ty písničky jsou velmi vizuální. Napadlo mě oslovit Elišku Podzimkovou. Písničky se jí moc líbily, a dohodli jsme se na spolupráci. Eliška dělá i obal desky. Koncert bude audiovizuální představení. V připravované výtvarné scéně, kterou rozsvítí citlivý a osobitý osvětlovač Martin Špetlík, budou světlem i projekcí dotvářeny nálady k jednotlivým písním. Máme ucelenou představu a je moc krásná. Na podzim bude křest a tři koncerty do konce roku. Od ledna příštího roku vyrazíme na turné. Chceme mezi lidi, sdílet s nimi společný zážitek.
