Jako každý rok, i letos, konkrétně v sobotu 2. září byl průvodcem putování americký muzikolog David Beveridge, jenž se Dvořákovi věnuje celou svou profesní kariéru a výborně ovládá češtinu. Vypracoval i podrobný tištěný program. Z něj i z Beveridgova vyprávění se zájemci dověděli, že k Olomouci Dvořáka poutal především vztah ke zdejšímu pěvecko-hudebnímu spolku Žerotín, založenému roku 1880. Jeho předseda, kněz Jindřich Geisler, byl i skladatelovým blízkým přítelem.
V Olomouci také poprvé zaznělo Dvořákovo Requiem na evropském kontinentu, českou premiéru tu mělo Te Deum, obojí pod taktovkou samotného Dvořáka. Spolku Žerotín věnoval Dvořák i své oratorium Svatá Ludmila, jakkoli se světová premiéra tohoto díla konala v britském Leedsu.
Žerotín existuje dodnes, jako sbor pracuje při Moravské filharmonii Olomouc. Se sbormistrem Pavlem Koňárkem vystoupil i na dopoledním koncertu v kostele Neposkvrněného početí Panny Marie, na němž za varhanního doprovodu Karla Martínka zazněly duchovní písně s harmonizací Jindřicha Geislera a ukázka z Dvořákovy Mše D-dur. Jeho zvuk se kostelním prostorem nesl čistě a krásně, celé provedení v sobě mělo jakousi půvabnou prostotu.
Antonín Dvořák trpěl před smrtí zánětem močových cest, prozradil prášek |
Na vztahu Dvořáka a Olomouce se v určitém smyslu odráží i národnostní situace (nejen) v Olomouci 19. století. V Olomouci byli Češi v menšině, a zjevně o to víc své vlastenectví, včetně vztahu k Dvořákovi, prožívali. Místní Němci to však leckdy vnímali jako nepřiměřené, ba až jako provokaci. Ani tedy nepřekvapí, že předmětem sporů se stala i kvalita Dvořákova díla.
Jak to vše vnímat dnes, se snahou pochopit Čechy i Němce? „Nadšení pro Dvořáka v tehdejší Olomouci mělo pevné kořeny ve skutečných kvalitách jeho děl. Když však čteme dobové články v českých olomouckých novinách Našinec, naplněné neomezeným obdivem – nejen k Dvořákovu dílu, ale i ke kvalitě provedení českými umělci, k hrdinské obětavosti všech zúčastněných atd. – je poučné najít si v německých novinách tak trochu ‚protilátku‘, abychom se drželi více při zemi,“ konstatuje americký muzikolog. Ostatně olomoučtí Němci podle něj Dvořákovu hudbu také prováděli, i když vybírali zase jiná díla než Češi...
GLOSA: Místo dirigování by si Antonín Dvořák mohl zahrát bowling |
Čeští vlastenci se v Olomouci scházeli a kulturní akce pořádali v Národním domě. Ten v současnosti není přístupný, a jakkoli současný majitel počítá s tím, že po renovaci jej opět otevře, zamýšlený odpolední koncert tam Dvořákova Praha zatím uspořádat nemohla. Uskutečnil se ve Slavnostní dvoraně Arcibiskupského paláce, kde pod vedením Lenky Navrátilové spojily síly sbor Žerotín a Pražský komorní sbor. V komorní podobě, za klavírního doprovodu Stanislava Gallina, zazněly Dvořákovy skladby Žalm 149, Te Deum a vybrané části Stabat mater, Requiem a Svaté Ludmily.
Ale i když orchestr chyběl, menší sál nebyl pro relativně silnou zvukovou masu, kterou vyprodukuje i menší sbor, moc vhodný. Zvuk působil, aspoň v předních řadách, spíše nepříjemně. Ze čtveřice mladých sólistů utkvěl v paměti tenorista Marek Žihla. Štíhlý, měkce vedený hlas a talent pro citlivý přednes ho předurčují nejen pro Bořivoje ve Svaté Ludmile, ale hlavně pro řadu mozartovských úloh.
Samotný program festivalu začíná 7. září koncertem, na němž vystoupí Tonhalle-Orchester Zürich s dirigentem Paavo Järvim.