Druhá světová válka měla i své dinosauří oběti

Nešťastnou okolností pro paleontologii byla skutečnost, že se v Mnichově nacházela i budova Staré Akademie (Alte Akademie) a v ní umístěná Bavorská státní sbírka paleontologie a historické geologie. Tento ústav patřil k nejvíce respektovaným vědeckým pracovištím v celém Německu a dokonce i na světě.

Ve svých prostorách s vysoko položenými stropy uchovával také sbírky křídových fosilií z egyptské Sahary, mezi nimi například i 95 milionů let staré typové exempláře tak známých dinosaurů, jako jsou obří teropodi Spinosaurus aegyptiacus, Carcharodontosaurus saharicus či Bahariasaurus ingens nebo titanosaurní sauropod druhu Aegyptosaurus baharijensis.

Na objevu těchto dinosaurů v sedimentech geologického souvrství Baharíja se výrazně podílel i náš „krajan“ německé národnosti Richard Markgraf (narozený v dnes již neexistujícím hornickém městě Přísečnice v Krušných horách), a to v letech 1910 až 1914. Markgraf pracoval pro německého paleontologa a aristokrata v jedné osobě, barona Ernsta Stromera von Reichenbach (1871–1952). Stromer tyto fosilie prozkoumal a formálně popsal v meziválečném období, kdy ještě nemohl tušit, že další světová válka přinese záhubu dvěma z jeho tří synů a také jeho cenným egyptským fosiliím.

Nejnebezpečnější známý ekosystém druhohor ukazuje peklo dinosauřího světa

Stromerovy fosilie byly vzhledem k průběhu první světové války a následné porážce Německa zadrženy Egyptskou geologickou službou a do Berlína dorazily až v roce 1922. V průběhu cesty byly některé z nich navíc značně poškozené, takže baron musel dlouhé roky rozbité fragmenty třídit, vzájemně pracně přiřazovat a nakonec i mnohé slepovat.

Zejména proto byli slavní egyptští dinosauři s výjimkou spinosaura (popsaného již roku 1915) formálně popsáni až ve 30. letech minulého století, konkrétně Carcharodontosaurus (předtím mylně řazený do „odpadkového“ rodu Megalosaurus) v roce 1931, Aegyptosaurus v roce 1932 a Bahariasaurus v roce 1934. Stromer však zkoumal a popisoval i mnohé další fosilní exempláře, a to jak dinosaury (například lopatku a obratle dosud nepopsaného rebbachisauridního sauropoda), tak třeba i pravěké želvy (rod Apertotemporalis) nebo rozmanité krokodýlovité plazy (rody Aegyptosuchus, Libycosuchus, Stomatosuchus).

S rostoucí mocí nacistů však začal být jeho život komplikovaný, protože jako jeden z mála německých šlechticů v podstatě otevřeně odporoval nacistickému režimu. Odmítal například zpřetrhat vazby s vědeckými kolegy židovského původu a stejně tak nehodlal vstoupit do národně socialistické strany. Jako příslušník staré německé šlechty byl sice nejhoršího ušetřen, jeho finanční situace však začala být velmi špatná a nacisté nakonec našli způsob, jak se vzpurnému baronovi pomstít.

Všichni tři Stromerovi synové (Ulman, Wolfgang a Gerhart) byli posláni na východní frontu a dva z nich se konce války nedožili. Třetí syn (Wolfgang) pak strávil mnoho let v sovětském zajetí a do Německa se vrátil až v roce 1950, když už dávno nikdo nevěřil, že by ještě mohl být naživu. Velkou pohromu pro Stromera však znamenala také jiná ztráta během světové války, a to když bylo jeho takřka celoživotní dílo v průběhu několika minut zcela zničeno. I v tomto případě byl na vině fakt, že Stromer se ocitl v nemilosti u nacistického režimu.

Zničení egyptských fosilií v Mnichově

Když bylo zahájeno pravidelné bombardování velkých německých měst spojeneckými letadly, Stromer opakovaně žádal příslušné úřady o bezpečnostní opatření pro své fosilní sbírky. To spočívalo v převezení kolekcí na bezpečnější místo, například do solných dolů nebo jeskyní, případně jen do menších měst, která nebyla pravděpodobným cílem spojeneckých bomb. Stromerovy žádosti však byly takřka automaticky zamítány. A tak ke škodě světové paleontologie nakonec nastalo nevyhnutelné – byl právě večer 24. dubna roku 1944.

Celkem 244 bombardérů Avro 683 Lancaster a 16 bojových letounů de Havilland DH.98 Mosquito se účastnilo tohoto osudového náletu, který doprovázelo počáteční špatné počasí, silná německá protiletadlová obrana a zdařilý trik pro odvedení pozornosti obránců (kdy britské bombardéry zmátly německé stíhače předstíraným kurzem letu na italský Milán).

Celou věc Němcům komplikovala také skutečnost, že ve stejné době probíhal ještě větší bombový nálet na průmyslové město Karlsruhe nedaleko francouzských hranic, a toho se zúčastnilo dokonce 637 bombardérů RAF. Německé stíhačky, které vyrazily bránit Karlsruhe, už pak neměly dostatek paliva pro návrat a obranu Mnichova.

Bombovému útoku na Mnichov velel slavný válečný pilot Leonard Cheshire (1917–1992) z 617. perutě RAF, který vedl celou leteckou sestavu přes hrabství Kent, Belgii a jižní Německo směrem k Mnichovu. Lancastery byly obávané bombardéry, které dokázaly v některých verzích unést až 10 tun bomb, byly výborně vyzbrojené a dokázaly dobře manévrovat. Cheshire sám byl velmi odvážným a zkušeným pilotem, oceněným prestižním Viktoriiným křížem a dalšími vyznamenáními, který byl v rámci splnění mise ochoten riskovat svůj život.

S vysokou přesností udeřil ve svém „značkovacím“ letounu mosquito na centrum Mnichova a kromě nádraží i jeho strategického okolí zaútočil také na budovu se sídlem zdejšího gestapa a zároveň i na budovu Staré akademie. Lancastery vysoko nad ním mezitím vyprazdňovaly své zásoby bomb a rozpoutaly děsivou zkázu, které nemohly uniknout ani ničím nechráněné fosilní sbírky egyptských křídových obratlovců.

Nejtěžší dravý dinosaurus by v tlamě udržel automobil

Útok proběhl ve dvou vlnách, které dělilo od sebe několik minut. Smrtící náklad zcela srovnal se zemí 1 104 budov, dalších 1 367 vážně poškodil. Při náletu zemřelo 88 lidí a 2 945 bylo zraněno, 30 tisíc lidí se ocitlo bez střechy nad hlavou. Spojenecká letadla se následně za neustálé protiletadlové palby a všudypřítomných flaků vracely na své základny na Britských ostrovech. RAF při tomto náletu ztratila 9 lancasterů. Situaci přistávajících letounů 617. perutě na letišti Manston v hrabství Kent ještě stihl zdramatizovat útok osamělého německého letounu na toto letiště, odehrávající se právě v době příletu spojeneckých bombardérů, naštěstí se ale stáhl právě včas na to, aby mohly „domácí“ letadla už jen se zbytky paliva v nádržích bezpečně přistát.

V centru Mnichova byla situace pochopitelně jiná. Ještě počátkem roku 1944 se jednalo o krásné město s širokými ulicemi a majestátními starobyle vyhlížejícími budovami v neoklasicistním, typicky monumentálním stylu. Jednou z těchto budov byla i Stará akademie, která zabírala bezmála celý jeden městský blok.

Tato historická budova s renesanční fasádou a čtyřmi vnitřními nádvořími byla založena ve druhé polovině 16. století vévodou Vilémem V. Bavorským a v době útoku na Mnichov měla za sebou dějiny čítající již zhruba tři a půl století. Hlavní vchod do této majestátní budovy, známé také jako Wilhelminum, se nacházel v ulici Neuhauserstrasse, od hlavního nádraží přitom nebyl vzdálen ani celý kilometr. Útok bombardérů oficiálně skončil 25. dubna v 1 hodinu a 40 minut ráno. V tu dobu už z fosilních sbírek Staré akademie nezbylo téměř nic…a právě takto se odehrála největší „dinosauří“ válečná ztráta v dějinách.

Článek vznikl pro Dinosaurusblog Vladimíra Sochy a byl redakčně upraven. Původní verzi včetně bohatého odkazového rejstříku najdete zde.