Pokora a respekt se nikdy nesmí vytratit. Vždy může jít o život, říká vrchní sestra anesteziologického oddělení Jana Nahodilová.

Práce zdravotní sestry je nelehká, fyzicky i psychicky náročná, vyčerpávající, ale naplňující, smysluplná a tak strašně potřebná. Přinášíme Vám příběhy našich vrchních sester, které jsou pilíři této nemocnice. Bez nich se neobejdeme a na jejich bedrech leží obrovské množství povinností. Velmi jim děkuji, že k rozhovoru svolily a našly si čas, který prakticky nemají.

Patří mezi ty sestřičky, které po nemocnici nechodí, ale běhají s košíkem plným opiátů. Většinou se moc neusmívají a není divu. Když běží k akutnímu císařskému řezu, musí tam být první. Bez anesteziologické sestry totiž nemůže začít žádná operace a často jde o vteřiny. K už tak zodpovědné práci si Jana před časem přidala ještě funkci vrchní sestry, kde si velmi chválí hlavně úžasný kolektiv a adrenalin na každém kroku.
 

Kdy jste se rozhodla, že se stanete zdravotní sestrou?

Už odmalička jsem to měla asi dané. Vzpomínám si, že už na základní škole jsem věděla, že půjdu na zdravotnickou školu. Možná mě ovlivnily seriály z lékařského prostředí, na které jsem tenkrát koukala, jako třeba Pohotovost, ale nikdy v životě mě vlastně ani nenapadlo dělat něco jiného.
 

V rodině někdo ve zdravotnictví pracoval?

Ne, nikdo. Byla jsem první a vypadá to, že i poslední (smích).
 

Kde jste studovala?

Na chomutovské střední zdravotnické škole, ještě za dob, kdy jste se po maturitě stala plnohodnotnou sestrou. Dnes už to tak není. Pak jsem studovala navazující dvouleté studium v Praze na vyšší odborné škole obor intenzívní péče.
 

Vzpomínáte si na Vaše začátky?

Po studiu v Praze jsem se vrátila zpátky do Chomutova a v jeho okolí jsem si také chtěla najít práci. Nikde však nebylo volné místo, protože tenkrát bylo všude hodně zdravotních sester. Tak jsem šla na jeden měsíc prodávat do domácích potřeb, abych alespoň něco dělala, a shodou okolností naše paní vedoucí znala sálovou sestřičku ze žatecké nemocnice. Přes ni sem se tam dostala na anestezii, kde jsem pracovala dva roky. Na stejném oddělení byl s námi lékař, který pracoval jako anesteziolog i v Nemocnici Kadaň a ten si mě přivezl sem. Tak jsem se v roce 2006 dostala do naší nemocnice. Na anestezii však nebylo v té době místo, tak jsem šla pracovat na chirurgickou jednotku intenzívní péče. Po pár letech jsem přestoupila na anestezii. Po první rodičovské dovolené jsem nastoupila na interní oddělení a později jsem se přes chirurgickou jednotku intenzívní péče a další rodičovskou dovolenou vrátila zpátky sem na anestezii. Od dubna tohoto roku jsem převzala i funkci vrchní sestry.
 

Jaký je Váš běžný den?

Do práce přicházím v půl sedmé. Zapnu počítač, zkontroluji e-maily a vyřeším, co je potřeba. Všechno si na nadcházející den připravím. V sedm hodin jdu na dospávací pokoj, kde se dozvím, co všechno se událo během noční služby. V půl osmé máme hlášení s lékaři, kde se stanoví harmonogram dne. Když mě není potřeba na sále nebo něco neřeším na dospávacím pokoji, tak jsem tady ve své kanceláři a plánuji rozpisy služeb. Objednávám léky a potřebný materiál, a zařizuji ostatní nezbytné věci spojené s touto funkcí.
 

Jaký je rozdíl mezi pozicí vrchní a řadové sestry?

Hlavní rozdíl je asi ten, že nejste tolik ve styku s pacienty. Práce vrchní sestry je plná administrativních úkonů a pořád je třeba něco zařizovat, řešit problémy a vyřizovat požadavky mnoha lidí. Není to už tolik o tom jít na sál, postarat se o pacienta a odejít po službě domů s čistou hlavou.
 

Nevzdalujete se pak Vašim kolegům?

Snažím se tam s nimi, když mohu, být, protože máme skvělý kolektiv, ale ano, trošku mě to od nich vzdaluje, což mě samozřejmě mrzí.
 

Jak se z Vašeho pohledu práce na anestezii mění?

Tak především se radikálně změnily přístroje. Vybavení je modernější, profesionálnější. Tlak se třeba měřil ručně, teď už ne. Jsou také jiné léky, ale princip „uspávání“ jako takový je pořád stejný.
 

Jak rozdělené role má na sále sestra a lékař anesteziolog?

Na sále je strašně důležitá spolupráce a komunikace. Nemůže být lékař bez sestry a sestra bez lékaře. Sestra musí nachystat a zkontrolovat anesteziologický přístroj, připravit sál a léky. Když přivezou pacienta, zajistí žilní vstup. Později přijde lékař, znovu všechno zkontroluje a během operace je se sestrou v nepřetržitém kontaktu. Bez přítomnosti anesteziologické sestry tedy žádná operace nemůže začít.
 

Pamatujete si nějakou opravdu náročnou operaci?

Hodně náročné jsou vždycky císařské řezy, kdy jde o život matky i dítěte. Takové operace bývají často hodně akutní a záleží na každé vteřině. Strašné třeba je, když nám takzvaně „odejte“ žíla. To jste pak ještě pod větším tlakem. Naše práce není o tom, že přijdete, uspíte a vzbudíte pacienta. To si často myslí mladé sestřičky. Opak je pravdou. Pořád čelíte velkému riziku. Neustále. Také se nemusí povést zaintubovat pacienta, může dojít ke zvracení, k aspiraci. A i když lidé spí, tak se musí hlídat oči, teplota, aby pacientovi nebyla zima, aby ho někde něco netlačilo. Během operace musíte sledovat i operatéry, jestli nedochází k většímu krvácení, protože je potom na nás tyto stavy léčit. Je to velký adrenalin.
 

Býváte ještě při operacích nervózní?

Ano. Myslím si, že člověk musí mít k té práci pořád patřičný respekt, protože vždycky se může něco stát. Každá operace je jiná, každý člověk je jiný a jinak na anestezii reaguje. Pokora a respekt se nesmí vytratit. Vždy jde o život.
 

A co Vám práce vzala a dala?

Vzala mi takový ten klidný rodinný život, protože musíte pracovat o svátcích, řešit co s dětmi o nocích, prázdninách. Dává mi však dobrý pocit, když všechno dobře dopadne. Je to taková moje životní náplň a nedokážu si představit, že dělám něco jiného.
 

Na co byste nalákala mladé sestřičky?

K nám na anestezii bych je nalákala na hodně dobrý kolektiv. Pracujeme na uzavřeném oddělení, je nás málo a jsme jako rodina. Víme o sobě v podstatě skoro všechno. Pomáháme si v osobním i v pracovním životě. Držíme hodně při sobě, a to je velké plus. Také je to velmi hezká práce, jiná, než na běžném oddělení, a má svá krásná specifika.
 

Co máte na této práci nejraději?

Strašně mě baví, když se něco děje. Když se vybíhá na resuscitaci a pohání mě adrenalin, to je to, proč mám tuhle práci tak moc ráda. Záchrana lidského života a pocit, že někomu pomůžete, je výjimečný.
 

Berete si práci domů?

Dříve to tak bylo, ale změna přišla, když jsem začala pracovat na sálech. Tam si člověk za všechno zodpovídá sám, všechno si sám připraví i uklidí a jde domů s čistým štítem. Na odděleních, kde jsem dříve sloužila, jsem si nikdy nebyla jistá, jestli jsem na někoho nezapomněla nebo něco nepodcenila. Trochu se mi to sice vrátilo, když jsem se stala vrchní sestrou, občas doma přemýšlím, jestli mi něco neuniklo, ale zakazuji si to. Okamžitě přepínám a práci doma řešit nechci. Úplně to ale při té míře zodpovědnosti, kterou mám, nejde, občas musím řešit práci i z domova, nikoho bych v tom nikdy nechtěla nechat, ale snažím se to minimalizovat.
 

Jak trávíte volný čas?

Aktivně. Chodím cvičit na kruhové tréninky. Ráda čtu psychothrillery. Hodně jsem s dětmi. Chodíme často za kulturou nebo spolu sportujeme.

Děkuji Vám za rozhovor.

Rozhovor vedla:

MgA. Karolína Odlasová, Ph.D.
Marketingová specialistka

Další rozhovory tady: 

Vendulka Zmrhalová

Markéta Svobodová

Markéta Mazurová

Lucie Vokálková

Marcela Mádlová

Alena Radošová

Pavlína Svobodová

Kateřina Vlasová

Vladimíra Chamulová

Jana Miklovičová