Zobrazení zdroje stránky Amintore Fanfani

== Život ==
Roku [[1932]] vystudoval [[Ekonomie|ekonomii]] na [[Katolická univerzita Nejsvětějšího Srdce|Katolické univerzitě v Miláně]]. Napsal poté řadu odborných prací na téma vztahu [[Kapitalismus|kapitalismu]] a [[náboženství]]. Nejznámější je kniha ''KatoliFcismus, kapitalismus a protestantismus''. Fascinovala ho idea [[Korporativismus|korporativního]] státu, která ho přivedla do řad [[Fašistická Itálie|fašistické]] strany. Přispíval též do [[rasismus|rasistických]] časopisů (''La difensa della razza'' – ''Obrana rasy'') a roku [[1938]] podepsal antisemitský manifest ''Manifesto della razza'' (''Manifest rasy'').

Ve čtyřicátých letech se seznámil s Giuseppe Dossettim a Giorgio La Pirou. Vytvořili skupinu „malých profesorů“, která se uzavřela do [[klášter]]a, kde žila přísně [[Asketismus|asketickým]] životem. Přitom začala promýšlet možnosti katolické politiky po očekávaném pádu fašismu. Všichni tři založili posléze tzv. Demokratickou iniciativu, která se stala po válce jedním z jader vznikající Křesťanskodemokratické strany. V roce [[1945]] uprchl Fanfani do [[Švýcarsko|Švýcarska]], kde organizoval kurzy pro italské uprchlíky. Když si zjistil, že ho doma nečeká žádný postih, vrátil se do Itálie a ihned byl zvolen místopředsedou Křesťanské demokracie jakožto oblíbenec a chráněnec [[Alcide De Gasperi|Alcide de Gasperiho]], který mu ve [[1940–1949|40.]] a [[1950–1959|50. letech]] přidělil řadu ministerských postů. O své minulosti mluvil jako o „dočasné úchylce“ a jeho spolustraníci s ní neměli žádný problém. [[Soubor:Amintore Fanfani.JPG|náhled|Amintore Fanfani]]

Věren svým korporativistickým základům, Fanfani ve straně prosazoval koncept kapitalismu s velkými státními zásahy, které by zmenšily „nepřeklenutelnou propast mezi katolickým a kapitalistickým způsobem života“. Tento koncept velmi ovlivnil politiku italských křesťanských demokratů zejména v [[1950–1959|50.]] a [[1960–1969|60. letech]]. O dekádu později však již byl často kritizován. Poté, co se ujal pozice šéfa strany, bylo často upozorňováno i na Fanfaniho autoritativní styl, který dost kontrastoval s předchůdcem De Gasperim. Získával si jím ale čím dál silnější pozici, brzy budovanou spolu s velkým spojencem [[Giulio Andreotti]]m, kterého jmenoval ministrem vnitra již jako pětatřicetiletého do své první vlády.

[[Soubor:G-7 Summit 1983.jpg|náhled|Na zasedání G7 roku 1983, zcela vpravo]]

K jeho podstatným strategiím patřilo, že se na začátku 60. let otevřel spolupráci se sociálními demokraty (''Partito Socialista Italiano''), kterou mnoho konzervativců uvnitř Křesťanské demokracie striktně odmítalo. Patřil též k velkým podporovatelům [[Evropské hospodářské společenství|Evropského hospodářského společenství]], k jehož rozvoji jako ministr zahraničí ve vládách 60. let hojně přispěl. V 70. letech se silně angažoval v kampani za zákaz [[rozvod]]ů. Neodhadl však míru koroze [[Konzervatismus|konzervativních]] hodnot ve společnosti i vlastní straně, a když se mu „rozvodovou bitvu“ nepodařilo vyhrát, rezignoval na funkci předsedy strany.

Několikrát usiloval o to stát se italským prezidentem, ale nikdy se mu to nepodařilo, nezřídka pro odpor části vlastní strany.