Populismus

Populismus (z latinského výrazu populus – lid) je politická doktrína, která popisuje jednání, při kterém političtí aktéři proti sobě staví „lid“ a „elity“.

Termíny populistický či populista, také používají politické strany v pejorativním významu, těmi haní své soupeře, které viní z prosazování rychlých a líbivých, ale těžko uskutečnitelných, řešení na složité socio-ekonomické problémy.

Definice

Mezi politology se vede debata o vymezení role populismu. V zásadě existují tři pohledy: 1) populismus jako ideologie, 2) populismus jako tzv. thin-centered ideologie a 3) populismus jako komunikační strategie. První směr převládal v USA v 19. století. Dnes více převládá koncept tzv. thin-centered ideologie, která oproti klasické ideologii nenabízí komplexní světonázor, ale zdůrazňuje jen některé aspekty (politická moc, politický systém). Třetí směr je dnes také častý. Ten chápe populismus jako politickou praxi, tedy jednání politiků.

Základní definice tak dnes zní: populistické strany jsou takové, které svým programem a projevy svých politiků využívají populistické prvky. Tyto prvky blíže určil politolog Francisco Panizza. Ten určil tzv. analytické jádro populismu, které bylo přijato odbornou obcí. Toto populistické jádro má tři charakteristiky: 1) populisté staví lid a elity jako stejnorodé entity, při 2) zdůraznění konfliktu mezi lidem a elitou, kdy je 3) lid chápán jako morálně čistý aktér.

Populisté tedy chápou lid jako jeden celek, který odmítají dále štěpit (např. podle náboženství). Častými jsou výrazy jako „lid“, „občané“ nebo „obyčejní lidé“. Lid poté staví do opozice k elitám, které prezentují jako nepřítele lidu. Populisté dále tvrdí, že zvolené elity nereprezentují lid a sledují jen své vlastní zájmy. Využívají tedy antistranického sentimentu, který se objevuje ve společnosti zklamané z politiky. Populistické strany poté samy sebe stylizují do role nestranické, téměř nepolitické a neelitní organizace, která má za cíl odstranit vládnoucí elity a začít reprezentovat zájmy lidu. Populisté tak nekritizují demokracii jako takovou, ale pouze stávající vládnoucí elitu. I proto populistické strany často zdůrazňují a prosazují prvky přímé demokracie.

Typologie

Populistické prvky využívá celá řada politických stran, proto je složité mluvit o populismu jako jednotné ideologii, a tím padá možnost dělit strany na populistické a nepopulistické.

Politologové Kevin Deegan-Krause a Tim Haughton popsali, že všechny politické strany využívají populistické prvky a jde jen o to v jaké míře. Politolog Cas Mudde popsaný přístup rozšiřuje, když tvrdí, že populismus je thin-centered ideologie, která se v praxi smíchává s ostatními klasickými ideologiemi. Populismus poté danou ideologii radikalizuje. Dále zjistil, že v praxi se populismus nabaluje na levicové ideologie v rozvojových zemích a naopak na pravicové ideologie v industriálně rozvinutých zemích.

Politolog Grigor Pop-Eleches v roce 2009 rozdělil stany na mainstreamové a neortodoxní. Mainstreamové jsou tradiční strany s umírněnou ideologií, neortodoxní strany buď upozadí klasickou ideologii ve prospěch svého lídra, nebo využívají extremistické rétoriky či prosazují radikální politiku. Mezi neortodoxní strany zařadil i strany populistické. O dalším dělení rozhodují ekonomické názory a etnonacionalistický apel strany. Populistické strany poté rozdělil na dva typy: 1) nacionalistické populistické strany a 2) nové/centristické populistické strany. První typ zdůrazňuje nacionální akcent, ale ten nemá extremní charakter a tyto strany nabízí i další nenacionální témata. Druhý typ stran o sobě prohlašuje, že jsou neideologickými a antipolitickými formacemi. Typičtí jsou pro ně medializovaní lídři, kteří řídí stranu ve svůj prospěch. Tyto strany klasicky kritizují tradiční politické strany, které viní z korupce.

Základní typy

• 1) identitárně populistické politické strany - populismus jako hlavní program strany. Mezi tyto strany se řadí tzv. protestní strany, které protestují proti stávajícím parlamentním stranám. Tyto strany se stylizují jako praví reprezentanti zájmů lidu. Nekritizují systém jako takový, ale pouze zvolené elity. Do této kategorie patří i výše popsané nové/centristické populistické strany. Tento termín je ale problematický v tom, že tyto strany odmítají ustálené pravo/levé rozdělení.

• 2) parciálně populistické politické strany - populismus je jen doplňkem jiné hlavní ideologie strany. Mezi ně se řadí radikálně pravicové politické strany. Tyto strany mají jasně vyhraněný program, kterým hájí zájmy „obyčejného pracujícího lidu“.

Příklady populistických stran

Politolog Cas Mudde v roce 2004 mezi populistické strany řadil:

• Fronta obyčejného člověka (Itálie, 1946-1972)
• Forza Italia (Itálie, 1994-2009)
• Poujadisté (Francie, 1953-1969)
• Národní fronta, (Francie, 1972-dodnes)
• Strana pokroku (Dánsko, 1972-dodnes)
• Strana demokratického socialismu (Německo, 1989-2007)
• Hnutí nové levice (různé země, v 60. letech 20. století)
• Strany zelených (různé země, v 70. a 80. letech 20. století)

Politologové Vlastimil Havlík a Aneta Pinková roku 2012 mezi populistické strany řadili:

1) identitárně populistické politické strany:

• Věci veřejné (Česko, 2009-dodnes)
• Strana občianskeho porozumenia - (Slovensko, 1998-2003)
• SMER - sociálna demokracia - (Slovensko, 1999-dodnes)
• Národní hnutí pro stabilitu a pokrok - (Bulharsko, 2001-dodnes)
• Res publica - (Estonsko, 2001-2006)

2) parciálně populistické politické strany:

• Sdružení pro republiku - Republikánská strana Československa (Česko, 1989-2013)
• Združenie robotníkov Slovenska (Slovensko, 1994-dodnes)
• Slovenska nacionalna stranka (Slovinsko, 1991-dodnes)
• Lega Nord (Itálie, 1991-dodnes)
• Strana pokroku (Dánsko, 1972-dodnes)
• Národní fronta, (Francie, 1972-dodnes)

Politolog Štěpán Drahokoupil řadí mezi populistické strany i nové české strany vzniklé po roce 2012 - ANO a Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury. K tomuto názoru se kloní i agentura Reuters či německý deník Die Welt.

Odkazy

Literatura

• Dočkal, V. 2002. Aliance nového občana – populistická či protestní strana? Středoevropské politické studie IV. Dostupný z WWW: ZDE, ověřeno ke dni 15. srpna 2012.
• Fiala, P. (ed.) 1998. Politický extremismus a radikalismus v České republice. Brno: Mezinárodní politologický ústav.
• Fiala, P. a Strmiska, M. 1998. Teorie politických stran. Brno: Barrister & Principal.
• Havlík, V. 2011. Život a smrt pravicově-populistických politických stran v severní Evropě. Rexter 9: s. 36–78.
• Kubát, M. 2007. Teorie antisystémové strany. Politologický časopis č. 14, s. 110–123.
• Laryš, M. 2012. Recenze: Bastl, M. – Mareš, M. – Smolík, J. – Vejvodová, P. (2011): Krajní pravice a krajní levice v ČR, Grada: Praha. Rexter – časopis pro výzkum radikalismu, extremismu a terorismu 01/2012: 140–143.
• Mareš, M. 2003. Pravicový extremismus a radikalismus v ČR. Brno: Barrister & Principal.
• Učeň, P. Nedat. Centrist populism as a new competitive and mobilization strategy in Slovak politics Dostupný z WWW: ZDE, ověřeno ke dni 15. srpna 2012. (anglicky)

Související články

• Oportunismus