Alois Weiss: Porovnání verzí
m Přejmenování kategorií (viz diskuse); kosmetické úpravy |
m Přejmenování kategorií (viz diskuse) |
||
| Řádek 113: | Řádek 113: | ||
{{DEFAULTSORT:Weiss, Alois}} |
{{DEFAULTSORT:Weiss, Alois}} |
||
[[Kategorie:Kati v Česku]] |
[[Kategorie:Kati v Česku]] |
||
[[Kategorie:Narození 1906]] |
[[Kategorie:Narození v roce 1906]] |
||
[[Kategorie:Úmrtí v roce 1969]] |
[[Kategorie:Úmrtí v roce 1969]] |
||
[[Kategorie:Němci]] |
[[Kategorie:Němci]] |
||
Aktuální verze z 28. 11. 2022, 08:35
| Alois Weiss | |
|---|---|
| Narození | 16. října 1906 Ruma |
| Úmrtí | 26. února 1969 (ve věku 62 let) Straubing |
| Povolání | kat |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Alois Weiß (16. října 1906 Ruma, Rakousko-Uhersko – 26. února 1969 Straubing, Bavorsko) byl skladník z Mnichova a současně pomocník mnichovského kata Johanna Reichharta. Weiss pocházel z německého Stadelheimu a byl původně vězeňským dozorcem.[1]
Katem v Praze
[editovat | editovat zdroj]Byl vybrán na místo pražského kata v nově zřízené Pankrácké sekyrárně. Do Prahy přijel v březnu 1943. (V Praze bydlel v Dlouhé 14.[1]) Zde si našel své nové pomocníky. První byli čeští kolaboranti Robert Týfa z Českých Budějovic a Jan Křížek (některé prameny [1] uvádějí příjmení "Kříž") (který si změnil jméno na "Johann Kreuz") a později ještě Alfred Engel z Holešovic. Tito lidé byli později vystřídáni konfidentem gestapa Antonínem Neradem z Braníka a Weißovým švagrem Otto Schweigerem.[1]
Byl považován za výkonného a spolehlivého popravčího, který si doklady o popravených udržoval v pořádku.[2]
Provoz pankrácké gilotiny byl zahájen dne 2. února 1943 a trval až do 26. dubna 1945. Za tuto dobu bylo vykonáno 1 079 poprav (z toho 155 žen). Katova kniha se zápisy o vykonaných popravách se zachovala.[3][4]
Po válce
[editovat | editovat zdroj]Po válce se Alois Weiss dostal do sovětského zajetí, ale byl propuštěn do Německa a usadil se ve Straubingu.[1]
Správnímu soudu v Straubingu také adresoval úřední dopis. Uvedl v něm, že vzhledem ke zrušení rozsudku smrti v Německu sice nemůže dále vykonávat svou práci, formálně ale nebyla jeho práce ukončena a nárokoval si tedy odpovídající mzdu. Soud žádost zamítl. České úřady zároveň požádaly o prošetření Aloise Weiße. Německá strana to odmítla, s odůvodněním, že jej nepovažuje za nacistického zločince, ale za úředníka.[5]
V šedesátých letech dvacátého století žádal Weiss dokonce československé úřady o přiznání dvou let, kdy působil jako kat na Pankráci, aby mu tyto roky nechyběly pro zápočet do starobního důchodu.[1]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c d e f ČVANČARA, Jaroslav. Někomu život, někomu smrt : československý odboj a nacistická okupační moc (1941 - 1943). 3., upravené vyd. Praha: Laguna (nakladatelství a vydavatelství), 2008. 253 s. záznam v databázi Národní knihovny ČR Dostupné online. ISBN 978-80-86274-81-2. Kapitola VII (Mistři pěvci), s. 220. Celá trilogie obsahuje 3 svazky (1939 – 1941; 1941 – 1943; 1943 – 1945) (351 stran; 253 stran; 415 stran); toto je druhý z nich; (1. vydání: 1997; 2. vydání: 2003 – 2008; 3. vydání 2008). Všechna vydání: Laguna, Praha.
- ↑ MOTL, 2010.
- ↑ HILLENBRAND, 2013, str. 141, 144.
- ↑ Popravčí kniha kata Weisse z pankrácké věznice. ebadatelna.soapraha.cz [online]. [cit. 2020-01-21]. Dostupné online.
- ↑ Český rozhlas. Stopy, fakta, tajemství: Jedenáct smrtihlavů. Redakce Stanislav Motl. rozhlas.cz [online]. 2013-11-24 [cit. 2013-11-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-12-01.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- MOTL, Stanislav. Svědek z cely smrti. Praha: Rybka Publishers, 2010. ISBN 978-80-87067-47-5.
- BLAZEK, Matthias. Scharfrichter in Preußen und im Deutschen Reich 1866–1945. Stuttgart : ibidem-Verlag, 2010, ISBN 978-3-8382-0107-8.
- HILLENBRAND, Klaus. Berufswunsch Henker: Warum Männer im Nationalsozialismus Scharfrichter werden wollten. Frankfurt/New York : Campus Verlag, 2013, ISBN 978-3593-39723-8.
- MAHDAL, Marek. Pankrácká sekyrárna, 30.11.2004.
- KÝR, Aleš. „Die Gedenkstätte Pankrác in Prag. Entstehung und Entwicklung der Gedenkstätte und ihrer historischen Ausstellung bis zum Jahre 1989“. Do: Perspektiven für die Dokumentationsstelle Brandenburg. Upravil Günter Morsch a Sylvia de Pasquale, LIT VERLAG, Münster 2003, str. 87–88.
