Hilarius z Poitiers: Porovnání verzí

← Přejít na předchozí porovnání Přejít na další porovnání →

Smazaný obsah Přidaný obsah

V textu

Verze z 4. 9. 2012, 13:10

Sv. Hilarius z Poitiers (asi 315 – 13. ledna 367) byl latinsky píšícím teologem 4. století.

Narodil se narodil kolem roku 315 v Poitiers (dnešní Francie, lat. Pictavium, odsud jeho latinské jméno Hilarius Pictaviensis) pohanským rodičům, dostalo se mu vynikajícího vzdělání a dovedl také číst řecky. Studoval spisy Starého a Nového zákona, což jej přivedlo k tomu, aby opustil dosud hájený novoplatónismus a přijal křesťanství spolu se svou ženou a dcerou.

Obyvatelé Poitiers si jej vážili natolik, že jej roku 353 zvolili biskupem, ačkoli byl stále ženat a měl dceru. Jedním z prvních kroků, které podnikl, bylo prosazení exkomunikace Saturnina, ariánského biskupa města Arles.

Ve stejné době napsal císaři Constantiovi II., aby se ohradil proti násilí páchané ariány na katolících. Úspěšný nebyl – na synodě v Beziers (Biterrae) svolaný Constantiem roku 356 byl spolu s Rhodanem z Toulouse poslán do exilu ve Frýgii, kde strávil čtyři roky.

Nadále se účastnil debat, které měly vyřešit trvající spory uvnitř církve v otázce Nicejského vyznání víry. Jeho spis o Trojici – De Trinitate – sepsaný v letech 359 a 360 je prvním zdařilým pokusem vyjádřit latinské subtilní teologické termíny, doposud definované pouze řecky. Toto rozsáhlé pojednání je nejvýznamnějším pojednáním starověké církve o Trojici, které překonává až stejnojmenné dílo Augustinovo v první čtvrtině 5. století.

Po svém návratu z vyhnanství se přičinil, aby v celé Galii zvítězilo učení Prvního nikajského koncilu, čímž si si vysloužil přezdívku malleus Arianorum („kladivo proti ariánům") či Atanáš Západu. Zemřel 13. ledna 367. V roce 1852 byl prohlášen za učitele církve.

Životopis Hilariův, sepsaný Venantiem Fortunatem kolem roku 550 není považován za dostatečně seriózní pramen. Spolehlivější jsou však Jeronýmovy poznámky v De viris illustribus' (kap. 100), Kronika Sulpicia Severa (2, 39–45) a Hilariovy vlastní spisy.

Hilarius je považován za prvního latinsky píšícího autora církevních hymnů. Ve svém myšlení jde ve stopách dvou velkých alexandrijských teologů, Órigena a Atanáše (Athanasia). Zvláště v exegetických dílech je však myslitelem poměrně nezávislým a originálním. Z jeho biblických spisů se nám zachovaly Tractatus super Psalmos a Commentarius in Evangelium Matthaei.

Literatura

SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4.

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

@@ Řádek 26: / Řádek 26: @@
 Nadále se účastnil debat, které měly vyřešit trvající spory uvnitř církve v otázce [[Nicejské vyznání víry|Nicejského vyznání víry]]. Jeho spis o [[Trojice|Trojici]] – ''De Trinitate'' – sepsaný v letech [[359]] a [[360]] je prvním zdařilým pokusem vyjádřit latinské subtilní teologické termíny, doposud definované pouze řecky. Toto rozsáhlé pojednání je nejvýznamnějším pojednáním [[starověk]]é [[církev|církve]] o Trojici, které překonává až stejnojmenné dílo [[Augustinus|Augustinovo]] v první čtvrtině [[5. století]].
-Po svém návratu z vyhnanství se přičinil, aby v celé [[Galie|Galii]] zvítězilo učení [[První nikajský koncil|Prvního nikajského koncilu]] (a tak si vysloužil přezdívku ''malleus Arianorum'' a ''Atanáš'' Západu). Zemřel [[13. leden|13. ledna]] [[367]]. V roce [[1852]] byl prohlášen za [[Učitel církve|učitele církve]]. Taktéž je označován titulem ''Malleus Arianorum'', který znamená „kladivo proti [[ariánství|ariánům]]". Někdy je též nazýván [[Atanáš]]em Západu.
+Po svém návratu z vyhnanství se přičinil, aby v celé [[Galie|Galii]] zvítězilo učení [[První nikajský koncil|Prvního nikajského koncilu]], čímž si si vysloužil přezdívku ''malleus Arianorum'' („kladivo proti [[ariánství|ariánům]]") či ''Atanáš'' Západu. Zemřel [[13. leden|13. ledna]] [[367]]. V roce [[1852]] byl prohlášen za [[Učitel církve|učitele církve]].
 Životopis Hilariův, sepsaný [[Venantius Fortunatus|Venantiem Fortunatem]] kolem roku 550 není považován za dostatečně seriózní pramen. Spolehlivější jsou však [[Svatý Jeroným|Jeronýmovy]] poznámky v ''De viris illustribus''' (kap. 100), ''Kronika'' [[Sulpicius Severus|Sulpicia Severa]] (2, 39–45) a Hilariovy vlastní spisy.