Hilarius z Poitiers

Sv. Hilarius z Poitiers (asi 315 – 13. ledna 367) byl biskup, latinsky píšící teolog a církevní učitel 4. století, proslul bojem proti arianismu.

Život

Narodil se kolem roku 315 v Poitiers (dnešní Francie, lat. Pictavium, odsud jeho latinské jméno Hilarius Pictaviensis) pohanským rodičům, dostalo se mu vynikajícího vzdělání, dovedl číst latinsky, řecky i v galštině. Studoval spisy Starého a Nového zákona, což jej přivedlo k tomu, aby opustil dosud hájený novoplatónismus a přijal křesťanství spolu se svou ženou a dcerou.

Obyvatelé Poitiers si jej vážili natolik, že jej roku 353 zvolili biskupem, ačkoli byl stále ženat a měl dceru. Jedním z prvních kroků, které podnikl, bylo prosazení exkomunikace Saturnina, ariánského biskupa města Arles.

Ve stejné době napsal císaři Constantiovi II., aby se ohradil proti násilí páchané ariány na katolících. Úspěšný nebyl – na synodě v Beziers (Biterrae) svolaný Constantiem roku 356 byl spolu s Rhodanem z Toulouse poslán do exilu ve Frýgii, kde strávil čtyři roky.

Nadále se účastnil debat, které měly vyřešit trvající spory uvnitř církve v otázce Nicejského vyznání víry. Jeho spis o Trojici – De Trinitate – sepsaný v letech 359 a 360 je prvním zdařilým pokusem vyjádřit latinské subtilní teologické termíny, doposud definované pouze řecky. Toto rozsáhlé pojednání je nejvýznamnějším pojednáním starověké církve o Trojici, které překonává až stejnojmenné dílo Augustinovo v první čtvrtině 5. století.

Po svém návratu z vyhnanství se přičinil, aby v celé Galii zvítězilo učení Prvního nikajského koncilu, čímž si vysloužil přezdívku malleus Arianorum („kladivo proti ariánům") či Atanáš Západu. Zemřel 13. ledna 367. V roce 1852 byl prohlášen za učitele církve. Životopis Hilariův, sepsaný Venantiem Fortunatem kolem roku 550 není považován za dostatečně seriózní pramen. Spolehlivější jsou však Jeronýmovy poznámky v De viris illustribus' (kap. 100), Kronika Sulpicia Severa (2, 39–45) a Hilariovy vlastní spisy.

Význam

Hilarius je považován za prvního latinsky píšícího autora církevních hymnů. Ve svém myšlení jde ve stopách dvou velkých alexandrijských teologů, Órigena a Atanáše (Athanasia). Zvláště v exegetických dílech je však myslitelem poměrně nezávislým a originálním. Z jeho biblických spisů se nám zachovaly Tractatus super Psalmos a Commentarius in Evangelium Matthaei.

Kult

Svátek se slaví 14.ledna, translatio ostatků 29.června.

• Poitiers, chrám St-Hilaire-della-Celle - nejstarší místo zprvu franského (galského) regionálního kultu, hrob sv. Hilaria; významná románská architektonická památka ze 12.století
• Le Puy; patrocinium zdejšího biskupství
• Arles
• Benevento, chrám Sant'Ilario - langobardská svatyně z let 568 - 774; významná architektonická památka
• Parma, chrám Sant'Ilario - uložena část relikvií
• Karlštejn, kaple Svatých ostatků - relikviářový obraz sv. Hilaria od Mistra Theodorika

Ikonografie

Svatý Hilarius bývá vyobrazen jako bezvousý kněz v oděvu biskupa s drakem či s hadem ariánské hereze, na něhož šlape.

Literatura

• Lexikon der christlichen Ikonographie (LCI), ed. Wolfgang Braunfels, Basel- Freiburg - Rom - Wien 1992, svazek 6, s. 634 - 635.
• SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4. 

Portály: Křesťanství