(Translated by https://www.hiragana.jp/)
Joachim von Sandrart – Wikipedie Přeskočit na obsah

Joachim von Sandrart

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(rozdíl) ← Starší revize | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější revize → (rozdíl)

Joachim von Sandrart starší (* 12. května 1606 ve Frankfurtu nad Mohanem (Frankfurt am Main); † 14. října 1688 v Norimberku (Nürnberg)) byl malíř, rytec, historik umění a překladatel.

Rodina

Sandrart pochází ze staré rodiny z Monsu v (belgických horách) v belgické provincie Hennegau, z přímé rodinné větve započaté Jeanem Sandratem (1449–1509), hejtmanem papežské gardy. V roce 1500 obdržel od papeže Alexandra VI. (1431-1503) lénem „Lescaille a Fay u Monsu“ a byl povýšen do šlechtického stavu. Později přesídlili jako obchodníci do Frankfurtu nad Mohanem. Joachim von Sandrart dne 20. července 1653 obdržel v Řezně (Regensburg) říšský titul a schválený erb.

Norimberský rytec a obchodník s uměleckými předměty Jacob von Sandrart (1630-1708) byl jeho synovec.

Život

Snad roku 1615 v devíti nebo deseti letech se Sandart (1620/21) začal učit jako rytec a malíř v Norimberku u Petera Isselburga (asi 1580-1630/31) a v Praze u Egidiuse Sadelera staršího (asi 1570-1629). První uměleckou výuku však dostal již dříve v dílně Daniela Soreaua († 1619).[1] O deset let později (1625) byl v Utrechtu žákem u Gerrita van Honthorsta (1592-1656), kde zůstal do roku 1629. V následujících šesti letech (do 1635) cestoval Sandrart se svým učitelem Honthorstem po Anglii a Itálii. Mezi jiným tam maloval "Smrt Senecy", noční krajinu a všechno ve stylu Honthorsta. Také dodával kresby do Galeria Giustiniana (Řím, 1631). Několik objednávek Sandrart dostal od papeže Urbana VIII. (1568-1644). Byly to většinou portréty a biblické scény pro vnitřní výzdobu římských kostelů. Sandrart navrhoval mnoho kreseb, které byly předlohami pro Itinerarium Italiae nov-antiquae od Martina Zeillera (1589-1661) a "Archontologia cosmica od Johanna Ludwiga Gottfrieda (1584-1633).

V roce 1635 se Sandrart vrátil do Frankfurtu nad Mohanem zpátky a bydlel tam dva roky. Roku 1637 odešel do Amsterdamu a zůstal tam do roku 1645. Tam vstoupil do nejdůležitějšího okruhu známých a stal se znalcem umění, obchodníkem s uměním a malířem. Pro Maxmiliana I. Bavorského (1573-1651) Sandrart vytvořil "Dvanáctero měsíců" a alegorické vylíčení "Den a noc", pro jeho galerii ve Schleißheimu. Po smrti svého tchána v roce 1645 Sandrart zdědil zámek Stockau u Ingolstadtu. Přišel z Nizozemí a zde se usadil a vytvořil své dědičné sídlo.

V roce 1649 odešel Sandrart opět do Norimberku, kde byla lepší situace pro získávání objednávek. Tam maloval hlavně přítomné velvyslance. Jeho nejvýznamnějším dílem z té doby je znázornění "Velké mírové hostiny", která se konala dne 25. září 1648 za účasti falckraběte Karla Gustava s císařským a švédským komisařem a říšskými státníky v rámci "mírového kongresu". Roku 1653 byl Sandrart povýšen do šlechtického stavu s titulem "falcko-neuburský rada". Když měl ve Vídni portrétovat manželku císaře Ferdinand III. Habsburského (1608-1657), jakož i římského krále Ferdinanda IV. Habsburského (1633-1654) a arcivévodu Leopolda (1614-1662), jako odměnou byl povýšen do rakouského šlechtického stavu. Jako další poctu získal 1676 od vévody Augusta von Sachsen-Weißenfels (1614-1680) přijat do výsostné společnosti. Vévoda mu propůjčil společenské pojmenování "veřejně prospěšný" a heslo "rozsáhle vyčnívající". Jako emblém mu byla určena "červená jedle". V Köthenerově společnosti je Sandrart uveden pod č. 836.

Sandrart měl méně vlastní síly, než talentu k napodobování. V jihoněmeckých a rakouských galeriích i v kostelech se najdou ještě některá jeho díla. Větším přínosem než jako umělec získal Sandrart více svými písemnostmi. V roce 1662 založil první německou uměleckou akademii v Norimberku. Byl také činný jako nakladatel. Jeho synovec a dědic Johann Jacob von Sandrart (1655-1698) pokračoval v jeho akademických spisech.

V letech 1670 až 1673 se usadil v Augsburgu. Tam založil soukromou uměleckou akademii. Roku 1675 vytvořil obraz "Jakubův sen" na jižní stěně Barfüßerkirche v Augsburgu.

Jeho stěžejním umělecko teoretickým dílem bylo Teutsche Academie der edlen Bau-, Bild und Malereikünste se objevilo v několika dílech mezi lety 1675 a 1679. Vzniklo ve spolupráci s norimberským básníkem Sigmundem von Birken (1626-1681), který Sandrartovy texty přepracovával a doplňoval četnými básněmi a dílo je pokládáno za první teoretická práce o umění v němčině. Sandrart 1680 vydal v překladu od Vincenzo Cartaris Le imagini colla sposizione degli dei degli antichi (německý titul: Iconologia Deorum oder Abbildung der Götter welche von den Alten verehret wurden) následovalo další epochální dílo k dějinám umění.

Roku 1681 se Sandrart postaral o renovaci hrobu Albrechta Dürera (1471-1528) na hřbitově v Norimberku, kde také on sám v roce 1688 nalezl své poslední místo k odpočinku.

Dílo

Spisy

  • Insignium Romae templorum prospectus exteriores et inferiores. - Nürnberg: Selbstverl., 1690
  • Sculpturae veteris admiranda, sive delineatio vera perfectissimarum eminetissimarumque statuarum. - Nürnberg: Froberger, 1680
  • Teutsche Akademie der edlen Bau-, Bild- und Malereikünste. - Nürnberg: Uhl, 1994 (Bände 1–3, Nachdruck der Ausgabe Nürnberg 1675–79) - ISBN 3-921503-79-5

Překlady

  • Iconologia Deorum oder Abbildung der Götter welche von den Alten verehret wurden. - Nürnberg: Froberger, 1680

Obrazy

  • »Friedensmahl« (Nürnberg, Museen der Stadt, z.Zt. Fembohaus; Inv. Nr. des Germanischen Nationalmuseums: Gm 9), 1650, 290 × 445 cm
  • Hochaltarbild der Kirche des Schottenstifts in Wien, jetzt im dortigen Prälatensaal

Odkazy

Reference

  1. ↑ Anne-Dore Ketelsen-Volkhardt: Georg Flegel. 1566–1638.. Deutscher Kunstverlag, München/Berlin 2003, ISBN 3-422-06378-1, S. 28
  • {Překlad|de|Joachim von Sandrart|69477293}}

Literatura

  • Michael Thimann: Gedächtnis und Bild-Kunst. Die Ordnung des Künstlerwissens in Joachim von Sandrarts Teutscher Academie, Freiburg: Rombach, 2007.
  • Doris Gerstl: „Sandrarts Friedensmahl", in: Von teutscher Not zu höfischer Pracht: 1648–1701, hrsg. Franziska Buchner u.a. Köln: DuMont, 1998, S. 26-30 et passim.
  • Christian Klemm: Joachim von Sandrart: Kunstwerke und Lebenslauf. Berlin: Dt. Verl. für Kunstwiss., 1986.
  • Paul Kutter: Joachim von Sandrart. Straßburg: Heitz, 1907.
  • Genealogisches Handbuch des Adels, Adelslexikon Band XII, Band 125 der Gesamtreihe, C. A. Starke Verlag, Limburg (Lahn) 2001, ISSN 0435-2408.
  • Ludwig Bechstein (Hg.): Zweihundert deutsche Männer, Leipzig 1854.

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Joachim_von_Sandrart&oldid=4969786“