Hilarius z Poitiers

Svatý Hilarius z Poitiers
Učitel církve, Malleus Arianorum
Narození	kolem 315; místo nejasné, možná Poitiers
Úmrtí	13. ledna 367; Poitiers
Svátek	13. leden
Období	pozdní Římská říše
Místo pohřbení	Poitiers
Státní občanství	starověký Řím
Vyznání	katolická církev
Svatořečen	1851
Úřady	biskup
Uctíván církvemi	římskokatolická církev; pravoslaví; východní pravoslavné společenství; Lutheráni
Významné zasvěcené kostely	Saint-Hilaire-le-Grand v Poitiers
Patronem	Poitiers; La Rochelle; Luçonu
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Svatý Hilarius z Poitiers, latinsky Hilarius Pictaviensis, francouzsky Saint-Hilaire, (asi 315 – 13. ledna 367) byl galořímský biskup, latinsky píšící teolog a církevní učitel 4. století, proslul bojem proti arianismu.

Život

Narodil se kolem roku 315 v Poitiers (dnešní Francie, lat. Pictavium, odsud jeho latinské jméno Hilarius Pictaviensis) pohanským rodičům, dostalo se mu vynikajícího vzdělání, dovedl číst latinsky, řecky i v galštině. Studoval spisy Starého a Nového zákona, což jej přivedlo k tomu, aby opustil dosud hájený novoplatónismus a přijal křesťanství spolu se svou ženou a dcerou.

Obyvatelé Poitiers si jej vážili natolik, že jej roku 353 zvolili biskupem, ačkoli byl stále ženat a měl dceru. Jedním z prvních kroků, které podnikl, bylo prosazení exkomunikace Saturnina, ariánského biskupa města Arles.

Ve stejné době napsal císaři Konstanciovi II. protest proti násilí, páchanému ariány na katolících. Úspěšný nebyl – na synodě v Beziers (Biterrae), svolané Konstantiem roku 356, byl Hilarius spolu s Rhodanem z Toulouse poslán do exilu ve Frýgii, kde strávil čtyři roky.

Nadále se účastnil debat, které měly vyřešit trvající spory uvnitř církve v otázce Nicejského vyznání víry. Jeho spis o Trojici – De Trinitate, sepsaný v letech 359 a 360, je prvním zdařilým pokusem vyjádřit v latině subtilní teologické termíny, doposud definované pouze řecky. Tento spis je nejvýznamnějším pojednáním starověké církve o Svaté Trojici, které překonalo až stejnojmenné dílo Augustinovo v první čtvrtině 5. století.

Po svém návratu z vyhnanství se přičinil, aby v celé Galii zvítězilo učení Prvního nikajského koncilu, čímž si vysloužil přezdívku malleus Arianorum („kladivo proti ariánům") či Atanáš Západu. V letech 360-361 svatý Martin z Tours s jeho podporou založil benediktinské opatství v Ligugé, v departementu Vienne.

Zemřel 13. ledna 367. V roce 1852 byl prohlášen za učitele církve. Životopis Hilariův, sepsaný Venantiem Fortunatem kolem roku 550 není považován za dostatečně seriózní pramen. Spolehlivější jsou však Jeronýmovy poznámky v De viris illustribus' (kap. 100), Kronika Sulpicia Severa (2, 39–45) a Hilariovy vlastní spisy.

Význam

Hilarius je považován za prvního latinsky píšícího autora církevních hymnů. Ve svém myšlení jde ve stopách dvou velkých alexandrijských teologů, Órigena a Atanáše (Athanasia). Zvláště v exegetických dílech je však myslitelem poměrně nezávislým a originálním. Z jeho biblických spisů se nám zachovaly Tractatus super Psalmos a Commentarius in Evangelium Matthaei.

Kult

Svátek se slaví 14. ledna^[1], přenesení ostatků 29. června.

Poitiers, chrám St-Hilaire-della-Celle – nejstarší místo zprvu franského (galského) regionálního kultu, hrob sv. Hilaria; významná románská architektonická památka z 12. století
Paříž; románský kostelík v 5. obvodu, zrušen roku 1789 revolucionáři, prodán jakobíny, zbořen až na pár fragmentů
Le Puy; patrocinium zdejšího biskupství
Arles
Benevento, chrám Sant'Ilario – langobardská svatyně z let 568–774; významná architektonická a archeologická památka
Parma, chrám Sant'Ilario – uložena část relikvií

České památky

Karlštejn, kaple Svatých ostatků – relikviářový obraz sv. Hilaria od Mistra Theodorika
Kostel Panny Marie Vítězné na Bílé hoře), barokní oltář v severní boční kapli (1712)

Ikonografie

Svatý Hilarius bývá vyobrazen jako bezvousý kněz v pontifikálním oděvu biskupa s berlou a mitrou, s drakem či s hadem ariánské hereze, na něhož šlape.
Je patronem francouzských archivářů, teologů, a spolupatronem řádu benediktinů.

Odkazy

Reference

↑ Lexikon der christlichen Ikonographie (LCI), ed. Wolfgang Braunfels, Basel- Freiburg - Rom - Wien 1992, svazek 6, s. 634

Literatura

Lexikon der christlichen Ikonographie (LCI), ed. Wolfgang Braunfels, Basel- Freiburg – Rom – Wien 1992, svazek 6, s. 634 – 635.
SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4.
SLEPIČKA, Martin. Kult učitele církve sv. Hilaria z Poitiers ve středověkých Čechách a na Moravě. Studia theologica. 2023, roč. 25, č. 1, s. 43–54. ISSN 1212-8570. Dostupné online.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Hilarius z Poitiers na Wikimedia Commons

[1] Lexikon der christlichen Ikonographie (LCI), ed. Wolfgang Braunfels, Basel- Freiburg - Rom - Wien 1992, svazek 6, s. 634

[1]