(Translated by https://www.hiragana.jp/)
Ars rediviva – Wikipedie Přeskočit na obsah

Ars rediviva

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ars rediviva
Základní informace
PůvodPraha, ČeskoČesko Česko
Žánrybarokní hudba, předklasická hudba, klasická hudba, hudba 20. století
Aktivní rokyod 1951
VydavateléSupraphon, Panton, Nippon, Columbia, Deutsche Grammophon, Vanguard Records, Ariola, CBS Masterworks, Orfeo, Sony Classical
Současní členové
Milan Munclinger
Dřívější členové
zakládající členové: Milan Munclinger (1951–1986)
Viktorie Švihlíková (1951–1965)
František Sláma (1954–1997)
Stanislav Duchoň (1954–1970)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ars rediviva byl český komorní soubor, který se jako jeden z prvních v poválečné Evropě soustavně věnoval zejména barokní hudbě a otázkám její historicky poučené interpretace.

Soubor byl založen v roce 1951 flétnistou Milanem Munclingerem a jeho ženou, klavíristkou a cembalistkou Viktorií Švihlíkovou. Z podnětu Václava Talicha tak Ars rediviva navázala na komorní koncerty, které po zániku Českého komorního orchestru ještě Talich nastudoval s některými jeho instrumentalisty (podrobněji viz Milan Munclinger, František Sláma). V letech 1951–56 byl Václav Talich uměleckým poradcem souboru. Na jednotlivých koncertech spolupracovali s Milanem Munclingerem a Viktorií Švihlíkovou nejprve např. houslista Alexandr Plocek, violoncellista Josef Šimandl, hobojista František Hanták, flétnista Géza Novák.

Bachovský abonentní cyklus Ars rediviva

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1954 zahájila Ars rediviva ve Valdštejnském paláci svůj samostatný abonentní cyklus, věnovaný hudbě baroka a klasicismu. V té době se také stabilizovalo základní složení souboru, odpovídající triové sonátě: dva melodické hlasy (Milan Munclinger – flétna, Stanislav Duchoň – hoboj) a continuo (Viktorie Švihlíková – cembalo, František Sláma – violoncello). Z této čtveřice nejdéle spolupracovali Milan Munclinger (vedl soubor v letech 1951–1986) a František Sláma (členem 1954–1997, zajišťoval organizaci a dramaturgii po smrti Milana Munclingera). Obsazení ostatních partů se postupně měnilo. Od 60. let působil v Ars rediviva jako cembalista Josef Hála, od počátku 80. let Giedré Lukšaité-Mrázková. V melodických hlasech to byli zejména houslisté Václav Snítil (60. léta) a Antonín Novák (70. a 80. léta).

Komorní orchestr Ars rediviva a jeho sólisté

[editovat | editovat zdroj]

V intencích Munclingerovy dramaturgie pražského cyklu se obsazení zároveň pravidelně rozšiřovalo až po komorní orchestr, složený především z instrumentalistů České filharmonie. V tomto rozšířeném ansámblu vystupovali v komorních a koncertantních partech např. flétnisté František Čech, Jiří Válek, Josef Jelínek, hobojisté Jiří Mihule, František Kimel, Pavel Verner, fagotisté Karel Bidlo a František Herman, hornisté Miroslav Štefek a Zdeněk Tylšar, houslisté Ladislav Jásek a Josef Vlach, violisté Jaroslav Motlík a Karel Špelina, kontrabasista a violonista František Pošta, ve vokálních partech Vlasta Linhartová, Marta Krásová, Ladislav Mráz, Věra Soukupová, Karel Berman, Libuše Márová, Jana Jonášová, Brigita Šulcová, V. Walterová a mnozí další, jejichž jména a frekvenci spolupráce podrobněji zachycuje diskografie [1].

Ars rediviva spolupracovala také s řadou významných zahraničních interpretů (např. flétnisté Jean-Pierre Rampal a András Adorján, trumpetista Maurice André, mezzosopranistka Nedda Casei, barytonista Otto Peter, tenorista Theo Altmeyer).

Repertoár

[editovat | editovat zdroj]

Souboru připsali své skladby mnozí soudobí autoři, např. Jan Tausinger, Otmar Mácha, Ivan Jirko a především Ilja Hurník (Koncert pro flétnu a komorní orchestr, Sonata da camera aj.).

Těžištěm repertoáru byla ale zejména oblast předklasické hudby. V svém cyklu v Dvořákově síni Rudolfina (vždy šest sobotních večerů a nedělních repríz) uvedla Ars rediviva za čtyři desítky let několik set skladeb, od Zelenkových Lamentací, Bachových Braniborských koncertů, Hudební obětiny a Umění fugy až po početnou řadu premiér z archivních pramenů. Jsou zachyceny na nahrávkách pro Supraphon, Panton, Columbii, Ariolu, CBS, Orfeo, Nippon, DGG, Sony a také v rozhlasových, televizních a filmových snímcích. Nahrávky Ars rediviva byly mnohokrát vyznamenány u nás i v zahraničí (mj. Grand Prix du Disque).

Činnost souboru měla v Československu zásadní význam při znovuobjevování barokní hudby cestou historicky poučené a zároveň umělecky přesvědčivé interpretace.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Jana Vašatová: Filharmonikové v souboru Ars rediviva, Rudolfinum Revue, I/1, str. 33–34, Česká filharmonie, Praha 2001–2002
  • František Sláma: Z Herálce do Šangrilá a zase nazpátek. Orego, Říčany 2001, ISBN 80-86117-61-8
  • Nicolas Slonimsky: Baker’s Biographical Dictionary of 20th Century Classical Musicians, Schirmer Books, 1997, ISBN 0028712714
  • Alain Pâris: Dictionnaire des interprètes et de l'interprétation musicale au XX siècle, Laffont, Paříž 1995, ISBN 2-221-08064-5
  • Jaroslav Šeda: Ars rediviva jubilující, Koncertní život, 4/5, str. 12–16, Symfonický orchester hl. m. Prahy FOK, Praha 1992
  • Karel Mlejnek: Hudba barokních mistrů – Ars rediviva, Česká filharmonie/Český spolek pro komorní hudbu, Praha 1992
  • Marc Vignal: Larousse de la musique I, Larousse, Paris 1982, ISBN 2-03-511303-2
  • Tomislav Volek: Ars rediviva a Pražští madrigalisté, Hudební rozhledy, 31, str. 21 a 124, Svaz českých skladatelů, Praha 1978
  • Gordana Lazarevich: Reviews of Records, Musical Quarterly 3, str. 446, Oxford 1977
  • Gerhard Schuhmacher: G.P.Telemann – Ars Rediviva, Musica, 3, Schallplatten-Rezensionen, str. 293, Kassel 1974
  • Judy Smith: Recordings-quarterly check list 9, Early Music, 3 (1974), str. 205–210, Oxford 1974
  • Jaromír Kříž: Naši umělci a barokní interpretace, Hudební rozhledy, 7, str. 207–208, Svaz českých skladatelů, Praha 1966
  • Československý hudební slovník osob a institucí, I, SHV, Praha 1963
  • Jan Kozák: Českoslovenští hudební umělci a komorní soubory, str. 426–429, 454, 456, 469, SHV, Praha 1964
  1. Diskografie Ars rediviva. www.frantisekslama.com [online]. [cit. 2014-02-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2009-02-21. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]