Aton
| Aton v hieroglyfickém zápisu | ||||
|---|---|---|---|---|
|
_(Mus%C3%A9e_du_Caire)_(2076972086).jpg)
Aton (v egyptštině „jtn“, vyslovováno snad „játi(n)“,[1] v překladu z egyptštiny „Sluneční koule“, méně přesně „Sluneční kotouč/disk“) byl ve starověkém Egyptě pojem doložený od 3. tisíciletí př. n. l.[2] pro Slunce jako fyzický jev – označuje jej jako viditelné nebeské těleso[3] způsob existence, projevování se a manifestace[4] slunečních bohů. Na významu získal v době 18. dynastie: za vlády Thutmose IV. je už považován za samostatného boha[5] a panovník Amenhotep IV./Achnaton jej v rámci své radikální reformy učinil středem teologické nauky s výraznými teokratickými a současně monoteistickými tendencemi.
Toto náboženství, moderními badateli někdy označované jako Atonismus, bylo prosazováno jako náboženství státní;[4] dosavadní tradiční náboženství bylo přibližně od druhé poloviny Achnatonovy vlády záměrně pronásledováno a popíráno.[6] Aton v něm vystupuje jako jediný bůh, stvořitel a udržovatel života a všeho jsoucího, jako nadpozemský, ale přesto skutečný král světa, jehož zosobněním na zemi a jediným prostředníkem je Achnaton. Ten také nepochybně byl jediným tvůrcem celého systému. Své představy explicitně naučnou formou vyjádřil v Chvalozpěvu na Slunce, který je pokládán za jedno z nejpůsobivějších děl staroegyptského písemnictví. Nedlouho po králově smrti jeho učení zaniklo a v Egyptě byla provedena restaurace předchozích poměrů; důsledky reformy nicméně „zanechaly hluboké jizvy v kolektivním povědomí jeho obyvatel“[7] a vedly k zásadní trvalé proměně jejich světového názoru a pojetí vztahu mezi bohy a lidmi.[6]
Atonovo jméno
[editovat | editovat zdroj]
Od samého počátku Achnatonovy vlády byl Aton představován jako nová forma univerzálně chápaného slunečního boha – jeden z jeho projevů zdůrazňující jeho pojetí jako stvořitele a dárce života.[2] Výrazem toho se stalo nové složité jméno boha, jen o málo později uzavřené do dvou královských kartuší, které je v podstatě teologickým výkladem nového kultu:
|
|
V překladu: „Ten, který žije, Re-Harachtej, který se raduje na horizontu“ „ve svém jménu Světlo (= Šu), jenž je ve slunci (= Atonu).“[8]
Přibližně po polovině vlády, už po přestěhování královského dvora do Achetatonu a v souvislosti s později se stále stupňující radikalizací Achnatonova přístupu ke vztahu nového a tradičního náboženství, bylo Atonovo jméno změněno:
|
|
V překladu: „Ten, který žije, Re, vládce horizontu, který se raduje na horizontu“ „ve svém jménu Rea-otce, který se vrátil jako slunce (= Aton),“[9] případně „Ten, který žije, Re, vládce horizontu, který se raduje na horizontu“ „ve svém jménu Záření, které vychází ze slunce (= Atona).“[10]
Ikonografie
[editovat | editovat zdroj]
Jako samostatný bůh byl Aton z počátku zobrazován podobně jako ostatní sluneční bohové, tj. v antropomorfním pojetí jako muž s hlavou sokola ozdobenou slunečním kotoučem.[3] Krátce po začátku Achnatonovy vlády ovšem přijal novou a zcela ojedinělou podobu, záměrně oproštěnou od jakéhokoli antropomorfismu – podobu sluneční koule[11] s mnoha paprsky vyjadřujícími záplavu slunečního světla. Jediným symbolickým prvkem tohoto pojetí byly ruce, jimiž byly paprsky zakončeny: Aton se jimi dotýká panovníka a královny, přidržuje jimi u nosů královského páru hieroglyfický znak anch jako vyjádření daru života a přijímá jimi obětiny, čímž je vyjadřován princip „oživujícího světla“ jako základního a vlastně jediného určujícího Atonova rysu. V souladu s koncepcí Atonova panování je zobrazení sluneční koule ve spodní části doplňováno ureem, často i se znakem anch.[11]
Takto pojaté vyobrazení bylo možné podat pouze plošně, nikoli trojrozměrně, což znamenalo, že atonismus na rozdíl od dosavadní tradice nepřipouštěl kultovní obrazy.[11] Vyjadřovalo se tak nejspíše Achnatonovo přesvědčení, že „obrazy vznikaly a zanikaly, ať byly ze sebevzácnějšího a sebeodolnějšího materiálu. Jediným věčným… byl (jen sám) Aton, který se každý den znovu rodí – původce všeho.“[12] Předmětem uctívání proto může být pouze Aton sám – Slunce jako viditelný fyzický objekt.[13]
Aton v současnosti
[editovat | editovat zdroj]Podobně jako mnoho dnes již zaniklých náboženství je i uctívání Atona objektem snah o obnovení starých náboženství. V tomto případě se jedná o specifickou formu kemetismu, tzv. atonistický kemetismus.
Aton v literatuře
[editovat | editovat zdroj]Finský spisovatel Mika Waltari v době 2. světové války popsal Achnatonovu vládu, reformy a Atonův kult v historickém románu Egypťan Sinuhet.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ REEVES, Carl Nicholas. Achnaton : falešný egyptský prorok. Překlad Jolana Malátková. Praha: Paseka, 2003. 206 s. ISBN 80-7185-630-4. S. 100.
- ↑ a b VERNER, Miroslav; BAREŠ, Ladislav; VACHALA, Břetislav. Encyklopedie starověkého Egypta. Praha: Libri, 2007. 528 s. ISBN 978-80-7277-306-0. S. 127–128.
- ↑ a b DIJK, Jacobus van. Amarnské období a konec Nové říše. In: SHAW, Ian. Dějiny starověkého Egypta. Praha: BB/art, 2003. ISBN 80-7257-975-4. Kapitola 10, s. 291n.
- ↑ a b JANÁK, Jiří. Brána nebes: bohové a démoni starého Egypta. Praha: Libri, 2005. 220 s. ISBN 80-7277-235-X. S. 32–35.
- ↑ DAVID(OVÁ), Rosalie. Náboženství a magie starověkého Egypta. Překlad Hana Vymazalová. Praha: BB/art, 2006. 485 s. ISBN 80-7341-698-0. S. 316.
- ↑ a b ASSMANN, Jan. Egypt: theologie a zbožnost rané civilizace. Překlad Barbora Krumphanzlová, Ladislav Bareš. Praha: Oikuméné, 2002. 328 s. ISBN 80-7298-052-1. S. 266n.
- ↑ DIJK, Jacobus van. Amarnské období a konec Nové říše. In: SHAW, Ian. Dějiny starověkého Egypta. Praha: BB/art, 2003. ISBN 80-7257-975-4. Kapitola 10, s. 303.
- ↑ překlad podle DIJK, Jacobus van. Amarnské období a konec Nové říše. In: SHAW, Ian. Dějiny starověkého Egypta. Praha: BB/art, 2003. ISBN 80-7257-975-4. Kapitola 10, s. 291. s přihlédnutím k ASSMANN, Jan. Egypt: theologie a zbožnost rané civilizace. Překlad Barbora Krumphanzlová, Ladislav Bareš. Praha: Oikuméné, 2002. 328 s. ISBN 80-7298-052-1. S. 253.
- ↑ překlad podle DIJK, Jacobus van. Amarnské období a konec Nové říše. In: SHAW, Ian. Dějiny starověkého Egypta. Praha: BB/art, 2003. ISBN 80-7257-975-4. Kapitola 10, s. 293. s přihlédnutím k REEVES, Carl Nicholas. Achnaton : falešný egyptský prorok. Překlad Jolana Malátková. Praha: Paseka, 2003. 206 s. ISBN 80-7185-630-4. S. 116.
- ↑ překlad podle ASSMANN, Jan. Egypt: theologie a zbožnost rané civilizace. Překlad Barbora Krumphanzlová, Ladislav Bareš. Praha: Oikuméné, 2002. 328 s. ISBN 80-7298-052-1. S. 253.s přihlédbutím k předchozímu překladu
- ↑ a b c ASSMANN, Jan. Egypt: theologie a zbožnost rané civilizace. Překlad Barbora Krumphanzlová, Ladislav Bareš. Praha: Oikuméné, 2002. 328 s. ISBN 80-7298-052-1. S. 251n.
- ↑ REEVES, Carl Nicholas. Achnaton : falešný egyptský prorok. Překlad Jolana Malátková. Praha: Paseka, 2003. 206 s. ISBN 80-7185-630-4. S. 140.
- ↑ DIJK, Jacobus van. Amarnské období a konec Nové říše. In: SHAW, Ian. Dějiny starověkého Egypta. Praha: BB/art, 2003. ISBN 80-7257-975-4. Kapitola 10, s. 299.
* MATULA, Miloš; "Achnaton a Nefertiti, faraoni Slunce". Praha: Nakladatelství MM Production, 2010, ISBN 9788090455603
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Aton na Wikimedia Commons - Starověký Egypt – Achnatonova náboženská revoluce
