François Lemaître

Jules Lemaître
Jules Lemaître
	1913
Rodné jméno	François Élie Jules Lemaître
Narození	24. dubna 1853; Vennecy, Loiret
Úmrtí	4. srpna 1914 (ve věku 61 let); Tavers Loiret
Povolání	spisovatel, literární kritik
Národnost	francouzská
Alma mater	École normale supérieure
Žánr	esej, poezie a divadlo
Ocenění	Vitetova cena (1887); Všeobecná soutěž; důstojník Řádu čestné legie
Politická příslušnost	Action française (od 1908)
Manžel(ka)	Maria-Anne Detourbey, Pauline Des Chalais
Partner(ka)	Marie-Anne Detourbay
Rodiče	Françoise Lemaître, Désirée Ferrière
Podpis
	multimediální obsah na Commons
	galerie na Commons
	původní texty na Wikizdrojích
	Seznam děl v Souborném katalogu ČR
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

François Élie Jules Lemaître (27 dubna 1853 Vennecy, Loiret – 4. srpna 1914 Tavers, Loiret) byl francouzský spisovatel, básník, kritik a dramatik.

Život

Narodil se v rodině učitele Françoise Lemaître (1828–1893) a Désirée Ferrière (1826–1911). R. 1880 se oženil s Marií-Annou Detourbey (1838–1908). Po druhé se oženil s Pauline Des Chalais (1862–1884), se kterou měl dceru Juliette (1884–1884).^[1]

Stal se profesorem na univerzitě v Grenoblu v roce 1883, v té době byl již dobře známý svou literární kritikou a r. 1884 rezignoval na svou funkci, aby se mohl věnovat literatuře. Lemaître nahradil jako dramatický kritik Jeana-Jacquese Weisse v Journal des Débats a následně obsadil stejnou funkci v Revue des Deux Mondes. Jeho literární studie byly shromážděny pod názvem Les Contemporains (7 sérií, 1886–1899) a jeho dramatické fejetony jako Impressions de Théàtre (10 sérií, 1888–1898).

Lemaîtreho náčrtky moderních autorů ukazovaly velký vhled a nečekaný úsudek, stejně jako veselost a originalitu výrazu. Na Francouzskou akademii byl přijat 16. ledna 1896. Jeho politické názory byly definovány v La Campagne Nationaliste (1902), přednáškách, které v provinciích přednášel on a Godefroy Cavaignac.

Lemaître vedl nacionalistickou kampaň v Écho de Paris a byl nějakou dobu prezidentem Ligue de la Patrie Française. Ligue vznikla v roce 1898 se třemi mladými akademiky, Louisem Daussetem, Gabrielem Syvetonem a Henri Vaugeoisem, kteří chtěli ukázat, že Dreyfusismus nebyl všemi na univerzitě přijímán. Spustili petici, která napadala Émila Zolu za to, co mnozí považovali za internacionalistické, pacifistické levicové spiknutí. Hnutí získalo podporu tří významných osobností: geografa Marcela Duboise, básníka Françoise Coppéeho a kritika Julese Lemaîtra.

Lemaître odstoupil z Ligue de la Patrie Française v roce 1904 a zasvětil zbytek svého života psaní.

Dílo

Literatura faktu

La Comédie après Molière et le Théâtre de Dancourt (1882)
Quomodo Cornelius Noster Aristotelis Poeticam sit Interpretatus (1882)
Les Contemporains. Études et Portraits Littéraires (7 vols., 1886–1899; 8th vol. posthumous)
Corneille et la Poétique d'Aristote (1888)
Impressions de Théâtre (10 vols., 1888–1898)
L'Imagier, Études et Portraits Contemporains (1892)
Jean-Jacques Rousseau (1907)
Jean Racine (1908)
Fénelon (1910)
Châteaubriand (1912)
Les Péchés de Sainte-Beuve (1913)

Divadlo

Révoltée (1889)
Le Député Leveau (1890)
Mariage Blanc (1891)
Flipote (1893)
Le Pardon (1895)
L'Âge Difficile (1895)
La Bonne Hélène (1896)
L'Aînée (1898)
Bertrade (1905)
La Massière (1905)
Le Mariage de Télémaque (1910)
Kismet (1912)
Un Salon (1924, posthumous)

Poezie

Les Médaillons (1880)
Petites Orientales (1883)

Jiné

Sérénus, Histoire d'un Martyr. Contes d'Autrefois et d'Aujourd'hui (1886)
Dix Contes (1890)
Les Rois (1893)
Myrrha, Vierge et Martyre (1894)
La Franc-maçonnerie (1899)
Contes Blancs: la Cloche; la Chapelle Blanche; Mariage Blanc (1900)
En Marge des Vieux Livres (1905–1907)
Discours Royalistes, 1908–1911 (1911)
La Vieillesse d'Hélène. Nouveaux Contes en Marge (1914)

V češtině

Serénus a jiné povídky – přeložil Václav Hrbek. Praha: Karel Stanislav Sokol, 1908^[2]
Sedmero povídek – př. Antonín Seifert; s předmluvou P. M. Haškovce. Praha: František Topič, 1910
Zvon – ze sbírky Černé myšlenky př. Karel Hübner; in: 1000 nejkrásnějších novel... č. 5. Praha: J. R. Vilímek, 1911
Dvanáct povídek na okraj starých knih – př. Karel Růžička. Kladno: Soukromý tisk, 1949
Spasení zvířat – př. Karel Růžička; lept Bohuslava Knoblocha. Kladno: Josef Cipra, 1962
Betlémská růže – př. Karel Růžička; dřevoryt Michael Florian. Kladno: J. Cipra, 1966
Velké střevíce – př. Karel Růžička; kresba proti titulu Josefa Řehoře. Kladno: J. Cipra, 1967
Škola králů – př. Karel Růžička; frontispis J. Řehoř. Kladno: J. Cipra, 1970

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jules Lemaître na anglické Wikipedii.

↑ www.myheritage.cz [online]. [cit. 2023-04-21]. Dostupné online.
↑ Digitální knihovna Kramerius. www.digitalniknihovna.cz [online]. [cit. 2023-04-20]. Dostupné online.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Jules Lemaître na Wikimedia Commons
Autor Jules Lemaître ve Wikizdrojích

Literatura

Blaze de Bury, Yetta (1898). "Jules Lemaître." In: French Literature of To-day. Boston and New York, Houghton, Mifflin and Company, pp. 183–210
Clark, Barrett H. (1916). "Jules Lemaître." In: Contemporary French Dramatists. Cincinnati: Stewart & Kidd Co., pp. 121–136
Donoso, Armando (1914). Lemaitre, Crítico Literario. Santiago de Chile: Empresa "Zig-zag"
Henry, Stuart Oliver (1897). "Jules Lemaître". In: Hours with Famous Parisians. Chicago: Way and Williams, pp. 97–109
Lewisohn, Ludwig (1915). "The Humanists." In: The Modern Drama. New York, B.W. Huebsch, pp. 90–99
Matthews, Brander (1895). "Jules Lemaître." In: Books and Play-books. London: Osgood, McIlvaine & co., pp. 117–137
Morice, Henri (1924). Jules Lemaître. Paris: Perrin et Cie
Schinz, A. (1907). "Jules Lemaitre Versus Democracy," The Bookman, pp. 85–88

[1] www.myheritage.cz [online]. [cit. 2023-04-21]. Dostupné online.

[2] Digitální knihovna Kramerius. www.digitalniknihovna.cz [online]. [cit. 2023-04-20]. Dostupné online.

[1]

[2]