Miafyzitismus
Miafyzitismus (z řec. μία mía, jedna + φύσις fýsis, přirozenost; či též henofyzitismus) je christologie orientálních ortodoxních církví a součást christologie některých dalších křesťanských církví uznávajících sedm prvních ekumenických koncilů; samotný miafyzitismus byl definován Druhým konstantinopolským koncilem. Miafyzitismus hlásá jen jednu podstatu Krista. Jeho božství a lidskost jsou sjednoceny do jedné přirozenosti, dvě bytosti jsou sjednoceny bez separace, záměny či střídání se.
Historicky křesťané chalkedonského vyznání miafyzitismus obecně adoptovali a přizpůsobili ortodoxnímu výkladu, nicméně miafyzitismus u nechalkedonských křesťanů chápali jako součást monofyzitismu. Samy orientální ortodoxní církve tento pohled však odmítají.[1]
Jazyk a terminologie
[editovat | editovat zdroj]Hlavní řecké termíny v problematice sporů o christologii představují: podstata (řec:
„Podstata“ (fýsis) se do syrštiny překládá jako kjánâ (ܟܝܢܐ) hypostaze jako qnômâ (ܩܢܘܡܐ). Avšak v perské nebo východosyrské křesťanské tradici byl pojem qnômâ vztažen na přirozenost, což pojmosloví ještě dále zkomplikovalo. Významové odstíny jsou dokonce ještě nejasnější mezi těmito slovy navzájem a nemohou tak být užita jako v takovém filosofickém kontextu, v jakém jej užívají řecké texty. Vedle řečtiny syrština představovala významný jazyk miafyzitismu; v syrských překladech je zachována většina spisů významného obránce miafyzitismu Severa z Antiochie.[2] Hlavní jazyk miafyzitů však představovala řečtina.[3]
Historie
[editovat | editovat zdroj]Pojem „miafyzitismus“ vznikl jako reakce na nestoriánství, které hlásalo myšlenku dvou samostatných přirozeností v Kristu – božské a lidské. Protože nestoriánství mělo své kořeny v antiochijské tradici, vůči níž stála opozice v tradici alexandrijské, křesťané v Sýrii a Egyptě, kteří se chtěli distancovat od nestoriánských názorů a zachovat celistvost svých teologických pozic, přijali označení miafyzitismus jakožto vyjádření svého stanoviska.
Teologie miafyzitismu je založena na porozumění přirozenosti (řecky: φύσις, fýsis) Krista, tj. božské a lidské. Po manévrování mezi doketistickou (podle které byl Kristus pouhý člověk) a adopciánskou (Kristus byl člověk vyvolený Bohem) doktrínou se církev začala zabývat otázkou Kristovy přirozenosti hlouběji. To vyústilo v dva odlišné pohledy:
- Nestoriánství – zdůrazňovalo rozdíl mezi božstvím a lidstvím v Kristu, a to až do takové míry, že zastávalo myšlenku dvou samostatných osob (božské a lidské) žijících v jednom těle. Nestoriánství bylo odsouzeno Efezským koncilem (431).[4]
- Eutychianismus – klade důraz na jednotu Kristovy podstaty, sám Eutychios tento myšlenkový směr nastartoval výrokem: „Vypovídám, že Kristus má dvě podstaty do spojení, a po spojení vyznávám pouze jednu podstatu“.[5] Podle eutychianistů Kristovo božství pohltilo jeho lidskou část.[2] Tento názor byl odsouzen Chalkedonským koncilem (451).
V reakci na eutychianismus přijal pozdější koncil dyofyzitismus, který rozlišoval mezi Kristovou osobou a přirozeností. Podle dyofyzitismu je Kristus jedna osoba ve dvou přirozenostech, avšak zdůrazňoval, že přirozenosti existují bez záměny nebo separace.
Miafyzité však tuto definici odmítli jako příliš blízkou nestoriánství a namísto toho se přiklonili k formulaci alexandrijského patriarchy Kyrilla, předního odpůrce nestoriánství, který hovořil o „jedné (mía) přirozenosti ztělesněného slova Božího“ (řecky: μία φύσις
O chalkedonském koncilu se často smýšlí tak, že přijetím dyofyzitismu pročeřil christologii pro křesťany chalkedonského vyznání. Avšak protože některé části církve závěr koncilu odmítly – zvláště egyptští Koptové, kteří se drželi miafyzitismu – spor o Kristovu přirozenost přerostl ve značný sociálně politický problém celé východořímské říše. Bylo učiněno množství pokusů o sjednocení obou táborů (např. Henotikon císaře Zenona z roku 482) a převaha se během času několikrát posunula na tu či onu stranu. Závěry přijaté chlakedonským koncilem ale nadále zůstaly oficiálním učením východní ortodoxní církve i římské církve (a z ní vzešlých protestantských církví). Církve odmítající chalkedonské vyznání se obvykle označují jako orientální ortodoxní. V posledních desetiletích vůdci jednotlivých větví křesťanství navázali kontakt a diskutovali spolu také o rozdílech ve svých pohledech na christologii, ne však již tak vyhraněně, jako v minulosti.
Podle Johna Meyendorffa, znalce dějin církve tohoto období, není oficiální nauka východní ortodoxní církve vyjádřena samotným Chalkedonem, nýbrž „Chalkedonem a Kyrillem“ – tj. dyofyzitský postoj vyhlášený chalkedonským koncilem za pravověří doplněné o Kyrillovo miafyzitské vyjádření citované v ortodoxním výkladu – spolu s dřívějším pokusem vyjádřit vyjádřitelné na jedné straně (dyofyzitská strana) a pozdější pokusy o totéž ze strany miafyzitů. Obojí se samo osobě blíží nezbytnému a nedostatečnému.
Církve hlásící se k miafyzitismu
[editovat | editovat zdroj]Orientální ortodoxní církve zahrnují Arménskou apoštolskou církev, Syrskou ortodoxní církev, Indickou ortodoxní církev, Koptskou ortodoxní církev (včetně Britské ortodoxní církve, která podléhá koptskému papeži), Etiopskou ortodoxní církev a nově také autokefální Eritrejskou ortodoxní církev.
Jedna či více z nezávislých katolických církví, zatímco nejsou z různých důvodů v plném společenství s orientálními ortodoxními církvemi, rovněž přijímají tuto christologii. To se týká např. Antiochijské katolické církve v Americe. V nedávných teologických diskursech někteří římskokatoličtí, pravoslavní, starokatoličtí a anglikánští teologové začali uznávat jako konzistentní, ač odlišnou, s chalkedonským vyznáním.
Právě tak, jak Druhý konstantinopolský koncil (pátý ekumenický koncil) odsoudil určité chápání dyofyzitské formule, kterou představil chalkedonský koncil, obdobně odsoudil také jisté chápání miafyzitské terminologie Kyrilla z Alexandrie, kterou uvedl na koncilu v Efezu, čímž dal prostor pro další ortodoxní pojetí dyofyzitismu a a miafyzitismus. Určité varianty pojetí miafyzitismu tak byly přijatelné i pro křesťany chalkedonského vyznání.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Miaphysitism na anglické Wikipedii.
- ↑ The Issue between monophysitism and Dyophysitism [online]. Nine Saints Ethiopian Orthodox Monastery [cit. 2010-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-01-26. (anglicky)
- ↑ a b c EVANS, Gillian Rosemary. The first Christian theologians: an introduction to theology in the early church. Oxford: Wiley-Blackwell, 2004. 277 s. (The Great Theologians). ISBN 0631231889. Kapitola The Syriatic Tradition, s. 217. (anglicky)
- ↑ MAAS, Michael. The Cambridge companion to the Age of Justinian. 1., ilustrované vyd. Cambridge ; new York: Cambridge University Press, 2005. 626 s. (Cambridge Companions to the Ancient World). ISBN 0521817463. Kapitola Society and Community in the Christian East, s. 255. (anglicky)
- ↑ DOLEŽALOVÁ, Iva; PAPOUŠEK, Dalibor. Nestorianismus. In: HORYNA, Břetislav; PAVLINCOVÁ, Helena. Slovník: judaismus, křesťanství, islám. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1994. ISBN 80-204-0440-6. S. 243.
- ↑ LOZINSKIJ, Samuil Goracevič. Dějiny papežství (Istorija papstva). Překlad Jaroslav Vančura. 1. vyd. Praha: Horizont, 1989. 328 s. (Tribuna ekonomiky a politiky). ISBN 80-7012-000-2. Kapitola Vytvoření papežského státu (6.–8. století), s. 28.
- ↑ MCGUCKIN, John Anthony. St. Cyril of Alexandria: the Christological controversy : its history, theology, and texts. 1., ilustrované vyd. St. Vladimir's Seminary Press: Crestwood, 2004. 427 s. ISBN 0-88141-259-7. Kapitola The Christology of Nestorius, s. 140. (anglicky)
- ↑ Coptic Orthodox Church of Alexandria [online]. Encyclopædia Britannica Online [cit. 2010-01-21]. Dostupné online. (anglicky)