Mořic z Ditrichštejna
| Mořic kníže z Dietrichsteinu | |
|---|---|
_crop.jpg) Mořic hrabě z Ditrichštejna (1828), litografie Josefa Kriehubera | |
| 9. kníže z Ditrichštejna[pozn. 1] | |
| Ve funkci: 10. července 1858 – 27. srpna 1864 | |
| Předchůdce | Josef z Dietrichstein-Proskau-Leslie |
| Nástupce | titul zanikl a v roce 1869 ve formě Dietrichstein-Nicholsburg přešel na Alexandra Mensdorff-Pouilly |
| Dědičný člen rakouské Panské sněmovny | |
| Ve funkci: 1861 – 27. srpna 1864 | |
| Panovník | František Josef I. |
| Nejvyšší komorník rakouského císařského dvora | |
| Ve funkci: 1845 – 1848 | |
| Panovník | Ferdinand I. |
| Předchůdce | Jan Rudolf Czernin z Chudenic |
| Nástupce | Karel Lanckoroński-Brzezie |
| Ředitel rakouských císařských mincovních a antických sbírek | |
| Ve funkci: 1833 – 1848 | |
| Panovník | Ferdinand I. |
| Prefekt rakouské dvorní knihovny | |
| Ve funkci: 1826 – 1848[zdroj?] | |
| Panovník | František I., Ferdinand I. |
| Ředitel rakouských dvorských koncertů | |
| Ve funkci: 1819 – 1826 | |
| Panovník | František I. |
| Tajný rada | |
| Císařský komorník | |
| Narození | 19. února 1775 Vídeň  Habsburská monarchie |
| Úmrtí | 27. srpna 1864 (ve věku 89 let) Vídeň  Rakouské císařství |
| Místo pohřbení | Hietzingský hřbitov |
| Choť | (1800) Terezie Gilleisová (1779–1860) |
| Rodiče | Karel Jan z Dietrichstein-Proskau-Leslie (1728–1808) Marie Kristina z Thun-Hohensteinu (1738–1788) |
| Děti | 1. Mořic II. Jan (1801–1852) 2. Karel Jan (1802–1804) 3. Ida (1804–1822) 4. Alexandr (1806) 5. Julie Františka (1807–1883) |
| Příbuzní | synovec: Josef z Dietrichstein-Proskau-Leslie (1798–1858) |
| Profese | knihovník, voják, politik, divadelní intendant a hudební skladatel |
| Náboženství | římskokatolické |
| Ocenění | rytíř Řádu zlatého rouna |
| Podpis |  |
| Commons | Moritz Joseph Johann von Dietrichstein |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Mořic Josef Jan Nepomuk kníže z Dietrichsteinu, počeštěně z Ditrichštejna (německy Moritz Joseph Johann Nepomuk Fürst von Dietrichstein-Proskau-Leslie; 19. února 1775 Vídeň – 27. srpna 1864 Vídeň) byl rakouský šlechtic, důstojník a dvořan. V mládí sloužil v armádě, později působil u císařského dvora. Od roku 1815 byl vychovatelem Napoleona II., později byl nejvyšším komořím císařského dvora (1845–1848). V roce 1858 zdědil po synovci Josefovi titul knížete, ale protože byl bezdětný, na základě rodinné dohody z roku 1856 rezignoval na rodové dědictví na Moravě, v Čechách a Rakousku. Zemřel v roce 1864 jako poslední mužský potomek rodu Ditrichštejnů. Jméno Dietrichtein spolu s knížecím titulem získal o několik let později manžel jeho praneteře Alexandriny, rakouský ministr zahraničí Alexandr Mensdorff-Pouilly.[1]
Životopis
[editovat | editovat zdroj]
Pocházel z významného šlechtického rodu Ditrichštejnů, narodil se ve Vídni jako čtvrtý syn knížete Karla Jana z Ditrichštejna (1728–1808), matka Marie Kristina (1738–1788) pocházela z rodu Thun-Hohensteinů.
V roce 1791 Mořic vstoupil do armády a zúčastnil se bojů proti revoluční Francii. V roce 1798 dosáhl hodnosti plukovníka a v Neapoli byl pobočníkem generála Macka. V roce 1799 byl krátce ve francouzském zajetí a o rok později z vojenských služeb vystoupil. Po Vídeňském kongresu byl jmenován nejvyšší hofmistrem a vychovatelem zákupského vévody Napoleona II. (1815–1832). Mezitím začal zastávat další funkce u dvora, byl postupně ředitelem dvorských koncertů (Hofmusikgraf, 1819–1826), ředitelem Dvorního divadla (1821–1826), prefektem dvorní knihovny (1826–1848) a ředitelem císařských mincovních a antických sbírek (1833–1848). Nakonec byl v letech 1845–1848 nejvyšším komořím císařského dvora, v letech 1846–1848 byl souběžně i nejvyšším hofmistrem. Byl též c. k. tajným radou, komořím a čestným rytířem Maltézského řádu. V roce 1861 byl jmenován dědičným členem rakouské panské sněmovny (i když v té době již dědice neměl, ale členství v horní komoře rakouského parlamentu mu náleželo automaticky jako hlavě rodu).
V roce 1856 uzavřel rodinnou dohodu se svým synovcem Josefem o naložení s ditrichštejnským dědictvím. Mořicovi bylo v té době přes osmdesát let a přežil svého jediného syna, proto se vzdal nároků na dědictví majetku (s podmínkou vysoké apanáže 40 000 zlatých ročně). Z jeho potomstva byla tehdy naživu již jen nejmladší dcera Julie (1807–1883), provdaná do rodu Oettingenů. Pro ni Mořic vyjednal "odškodnění" z ditrichštejnského dědictví ve výši půl milionu zlatých v hotovosti. Po smrti synovce Josefa (1858) převzal titul knížete, rodový majetek na Moravě, v Čechách a Rakousku si rozdělily praneteře (Terezie, Alexandrina, Gabriela a Klotylda) v roce 1862.[2]
Zemřel ve Vídni 27. srpna 1864 jako poslední mužský potomek rodu Ditrichštejnů. Knížecí titul byl v roce 1869 přenesen na spřízněnou rodinu Mensdorff-Pouilly.
Rodina
[editovat | editovat zdroj]
V roce 1800 se ve Vídni oženil s hraběnkou Terezií Gilleisovou (1779–1860), c. k. palácovou dámou, ze starobylé rakouské šlechtické rodiny, mimo jiné byla švagrovou generála Ignáce Hardegga (1772–1848), prezidenta dvorské válečné rady. Měli spolu pět dětí, z nichž dva synové zemřeli v dětství (jsou pohřbeni v Ditrichštejnské hrobce v Mikulově).[3]
- 1. Mořic II. Jan (4. července 1801 – 15. října 1852), c. k. tajný rada, komoří, diplomat, rakouský vyslanec v Belgii 1833–1837 a 1839–1844, velvyslanec ve Velké Británii 1844–1848
- 2. Karel Jan (17. 5. 1802 Vídeň – 2. 7. 1804 Mikulov)[4]
- 3. Ida (24. 8. 1804 Vídeň – 15. 4. 1822), svobodná a bezdětná[4]
- 4. Alexandr (11. 1. 1806 Vídeň – 6. 2. 1806 tamtéž)[4]
- 5. Julie Františka (12. 8. 1807 Vídeň – 22. 4. 1883 Mnichov)
- ⚭ (1831) Karel Anselm princ z Oettingen-Wallersteinu (6. 5. 1796 Wallerstein – 4. 3. 1871 Mnichov)[4]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Ve skutečnosti byl desátým knížetem, protože prvním knížetem byl už kardinál František z Dietrichsteinu (1570–1636).
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Ottův slovník naučný, díl 7; Praha, 1893 (reprint 1997), s. 508 ISBN 80-7185-057-8
- ↑ ŠVAŘÍČKOVÁ-SLABÁKOVÁ, Radmila: Rodinné strategie šlechty. Mensdorffové-Pouilly v 19. století; Praha, 2007; s, 223–227
- ↑ BRICHTOVÁ, Dobromila: Pod tvými ochrannými křídly. Od loretánského kostela k hrobce Dietrichsteinů v Mikulově; Mikulov, 2014; s. 90 ISBN 978-80-260-6977-5
- ↑ a b c d e Dietrichstein & Mensdorff. www.angelfire.com [online]. [cit. 2023-06-17]. Dostupné online.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- TULARD, Jean: Napoleon II.; Praha, 1994; 163 s. ISBN 80-204-0502-X
