Vít z Dampierre

Vít z Dampierre
	flanderský hrabě a markrabě namurský
Narození	1226?; Champagne
Úmrtí	7. března 1305; Compiègne
Pohřben	klášter Flines
Manželky	Matylda z Béthuné; Isabela Lucemburská
Potomci	Robert III. Flanderský ; Vilém z Dendermondu; Markéta z Dampierre ; Beatrix z Dampierre; Balduin; Jan II. z Dampierre ; Filip z Dampierre; Marie z Dampierre; Jan I. z Namuru; Filipa Flanderská; Markéta; Jindřich ; Vít z Namuru ; Johana ; Isabela ; Beatrix Flanderská
Rod	Dampierrové
Otec	Vilém II. z Dampierre
Matka	Markéta II. Flanderská
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vít z Dampierre (francouzsky Gui de Dampierre, vlámsky Gwyde Dampierre, 1226^? – 7. března 1305, Compiègne) byl flanderský hrabě a markrabě namurský. Po celý život byl poslušným vazalem francouzských králů a to až do roku 1294, kdy podpisem sňatkové dohody s anglickým králem změnil svůj osud. Zemřel v kmetském věku ve francouzském vězení. Zachoval se jeho žaltář, dnes v majetku brusselské královské knihovny.^{[pozn. 1]}

Život

Věrný leník francouzského krále

Narodil se jako druhý syn Viléma z Dampierre a Markéty, dcery flanderského hraběte Balduina IX. a budoucí dědičky své bezdětné sestry Johany Flanderské. Hraběnka Markéta byla provdaná podruhé, první sňatek byl papežem prohlášen za neplatný a na syny z tohoto svazku bylo až do roku 1249 pohlíženo jako na levobočky. Sama Markéta protežovala syny z druhého manželství z čehož plynula tzv. válka o následnictví, v níž z pozice lenního pána opakovaně zasahoval i francouzský král Ludvík IX. Roku 1235 se sestry dohodly, že dědictví se rozdělí mezi Markétiny syny na sedminy, z nichž dvě dostanou synové z Avesnes a pět sedmin Dampierrové.^[1]

Po smrti staršího bratra Viléma při rytířském turnaji byl Vít roku 1252 na matčin návrh uznán francouzskou regentkou za nástupce ve flanderském hrabství a následně se na matčin popud pokusil zmocnit Zeelandských ostrovů. Roku 1253 byl poražen v bitvě u Walcherenu a se svými společníky zajat holandským regentem Florisem. Prostřednictvím Ludvíka IX. byl po zaplacení výkupného a na základě péronnského ustanovení v roce 1256 společně s bratrem Janem propuštěn. Až do roku 1278 vládl společně se svou matkou, která ke konci života abdikovala v jeho propsěch a odešla do klášterního ústraní ve Flines.^[2]

Vít z Dampierre byl často u Ludvíkova dvora,^{[pozn. 2]} a v roce 1270 se zúčastnil královy křížové výpravy. Po měsíci neúspěšného obléhání Tunisu kruciáta skončila smrtí Ludvíka IX. a křižáci se postupně vrátili domů. Hrabě zůstal věrným vazalem francouzského krále i během vlády Filipa III. a zúčastnil se po jeho boku řady vojenských dobrodružství.^[3] Po Filipovi III. nastoupil na trůn jeho syn Filip IV. a situace se změnila.

Námluvy s Anglií

Filip IV. obsadil roku 1294 Akvitánii, která patřila anglickému králi. Ten na oplátku uvalil obchodní embargo na francouzské spojence, což se dotklo i Flander, které byly závislé na dodávkách anglické vlny. Již roku 1293 Vít z Dampierre uzavřel s anglickým králem Eduardem I. dohodu o sňatku dcery Filipy s anglickým následníkem. Tzv. smlouva z Lierre byla zpečetěna v létě 1294^[4] a Vít z Dampierre jejím podepsáním změnil osud své rodiny i celých Flander.

V září téhož roku seznámil se svými plány francouzského krále Filipa IV. jako svého lenního pána. Ten nesouhlasil, následovalo zatčení a do vězení byli zároveň s hrabětem vsazeni i jeho dva synové. Na svobodu se všichni tři dostali na počátku roku 1295 výměnou za Filipu, kterou francouzský král požadoval.^[5]^{[pozn. 3]} Vztahy mezi flanderským hrabětem a jeho lenním pánem se nadále zhoršovaly, Filip IV. začal důrazně zasahovat do správy hrabství a dosadil tam své zástupce.

Na počátku roku 1297 Vít z Dampierre uzavřel spojenectví s Eduardem I. a se všemi náležitostmi vypověděl lenní slib francouzskému králi. Ten pak považoval Flandry za své a Víta z Dampierre tituloval pouze jako markýze z Namuru, což byla část jeho panství připadající k říši. Na základě smlouvy z Melunu^{[pozn. 4]} se hrabě dočkal také exkomunikace.^[6] V létě téhož roku francouzské vojsko vniklo do Flander, obsadilo pár měst a v bitvě u Furnes byl hrabě bez podpory anglického spojence se svým chabým vojskem poražen.

Za zprostředkování papežských legátů bylo uzavřeno tříleté příměří^[7] a na jaře 1298 se znepřátelené strany sešly v Římě. Své zástupce vyslal francouzský král i král anglický. Flanderský hrabě vyslal své dva syny Roberta z Béthune a Jana z Namuru. Papež Bonifác VIII. úspěšně usmířil oba krále a dohodl sňatky mezi jejich rodinami.^{[pozn. 5]} Vít z Dampierre zůstal zcela osamocen a opuštěn všemi spojenci. Unavený starý hrabě předal vládu nad Flandrami nejstaršímu synovi Robertovi z Béthune.

Na počátku roku 1300 vnikli Francouzi znovu do Flander a v létě se Dampierrové v Gentu vzdali. Vít z Dampierre, Robert z Béthune a Vilém z Crèvecœuru byli zajati a odvezeni do rytířské vazby ve Francii.^[8] Synové z druhého manželství odjeli do Namuru^{[pozn. 6]} a hrabství přešlo do správy královských úředníků. Zvýšení daní vyvolalo napětí mezi obyvatelstvem. Bohatá města navázala spojení s dosud svobodnými syny starého hraběte - Vítem a Janem Namurskými, kteří povolali na pomoc synovce Viléma z Jülichu. Doutnající sud vzpoury vybuchl v Bruggách, kde byli při tzv. jitřních hodinkách povražděni všichni Francouzi.^{[pozn. 7]} Filip IV. poslal do Flander trestnou výpravu pod velením zkušeného Roberta z Artois. Mladí Dampierrové ho v létě 1302 společně s vlámskou domobranou porazili svými holemi v bitvě u Courtrai. Francouzský král pak urychleně uzavřel roku 1303 tzv. pařížský mír s Anglií a s Vlámy dohodl příměří. Dokonce propustil na svobodu hraběte a jeho syna Viléma z Crèvecœuru. 20. září 1303 se dohodli na příměří, které mělo trvat do 17. května následujícího roku. Zimní jednání nepřinesly žádné ovoce. V srpnu 1304 porazil Filip Vlámy u Zierikzee a u Mons-en-Pévèle.

Starý hrabě se vrátil do francouzského vězení, kde na jaře 1305 v požehnaném věku 80 let zemřel. Jeho ostatky byly pohřbeny v klášteře Flines.^[10]^{[pozn. 8]} Smlouva z Athis-sur-Orge byla uzavřena v červnu téhož roku a jeho syn Robert za cenu četných ústupků a válečných reparací získal zpět Flanderské hrabství.

Potomstvo

1. manželství ∞ 1246 Matylda z Béthuné († 1264)

Robert III. Flanderský (1247/1249–1322)

∞ Blanka z Anjou († 1269)
∞ Jolanda Burgundská (1247–1280)

Vilém z Dendermondu (1249/1250–1311) ∞ Alix z Clermontu-Nesle († 1330)
Jan II. z Dampierre, biskup v Métách a v Lutychu (1250–1290)
Markéta z Dampierre (1251/1253–1285) ∞ Jan I. Brabantský (1252–1294)
Balduin (1252–1296)
Beatrix z Dampierre († 1291) ∞ Floris V. Holandský (1254–1296)
Filip z Dampierre († 1318)

∞ 1284 Mahaut z Courtenay († 1303)
∞ 1304 Filipa z Milly († 1335)

Marie z Dampierre (1264–1297)

∞ Vilém z Jülichu († 1278)
∞ Simon II. z Chateauvillain († 1305)

2. manželství ∞ 1265 Isabela Lucemburská († 1298)

Jan I. z Namuru (1267–1330)

∞ manželka Markéta z Clermontu (1289–1309)
∞ manželka Marie z Artois (1291–1364)

Filipa Flanderská (1268–1306)
Jindřich Flanderský (1270–1337) ∞ Markéta z Cleves († po 1325)
Vít z Namuru († 1311) ∞ Markéta Lotrinská († 1348)
Johana z Namuru (1274–1296), jeptiška ve Flines
Beatrix Flanderská (1280-cca 1307) ∞ 1287 Hugo II. ze Châtillonu († 1307)
Markéta z Namuru (1282–1331)

∞ Alexandr Skotský (1264–1284)
∞ Renaud I. z Geldern (1255–1326)

Isabela z Dampierre (1277–1323) ∞ Jan I. z Fiennes (1277–1331)

Vývod z předků

Odkazy

Poznámky

↑ Brussels, Royal Library of Belgium, MS 10607
↑ Jeho syn Robert z Béthune se podílel na italské výpravě králova bratra Karla z Anjou a dostal za manželku jeho dceru.
↑ Nebohá dívka zůstala na kapetovském dvoře až do své smrti roku 1306.^[5]
↑ Smlouva z roku 1226, kterou podepsal flanderský hrabě Ferdinand Portugalský, aby se dostal z dlouholetého žaláře po prohrané bitvě u Bouvines.
↑ Filipino místo po boku anglického prince zaujala dcera Filipa Sličného a jeho sestra se stala manželkou krále Eduarda I.
↑ Jako říšská knížata se nemusela podrobit francouzskému králi.^[9]
↑ Byli rozpoznáni podle toho, že neuměli se správným přízvukem vyslovit Schild en vrijd - Štít a přítel
↑ Klášter byl zrušen roku 1792 a v letech následujících došlo k demolici budov. Hraběcí náhrobky se dochovaly pouze na kresbách Antoine de Succy.

Reference

↑ LE GOFF, Jacques. Svatý Ludvík. Praha: Argo, 2012. ISBN 978-80-257-0685-5. S. 176.
↑ HÉLARY, Xavier. Courtrai 11. července 1302. Praha: Karolinum, 2017. 147 s. ISBN 978-80-246-3609-2. S. 13.
↑ Hélary, str. 13
↑ Hélary, str. 27
↑ ^a ^b Hélary, str. 28
↑ Hélary, str. 30
↑ Hélary, str. 32
↑ Hélary, str. 35
↑ Hélary, str. 34
↑ Histoire de l'abbaye de Flines, par Mgr Edouard Hautcoeur

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Vít z Dampierre na Wikimedia Commons

Namurský markrabě
Předchůdce: Jindřich III.	1268–1297 Vít z Dampierre	Nástupce: Jan I.

Flanderský hrabě s Markétou II. do 1278
Předchůdce: Markéta II.	1251–1305 Vít z Dampierre	Nástupce: Robert III.

[1] Brussels, Royal Library of Belgium, MS 10607

[4] Jeho syn Robert z Béthune se podílel na italské výpravě králova bratra Karla z Anjou a dostal za manželku jeho dceru.

[8] Nebohá dívka zůstala na kapetovském dvoře až do své smrti roku 1306.^[5]

[9] Smlouva z roku 1226, kterou podepsal flanderský hrabě Ferdinand Portugalský, aby se dostal z dlouholetého žaláře po prohrané bitvě u Bouvines.

[12] Filipino místo po boku anglického prince zaujala dcera Filipa Sličného a jeho sestra se stala manželkou krále Eduarda I.

[15] Jako říšská knížata se nemusela podrobit francouzskému králi.^[9]

[16] Byli rozpoznáni podle toho, že neuměli se správným přízvukem vyslovit Schild en vrijd - Štít a přítel

[18] Klášter byl zrušen roku 1792 a v letech následujících došlo k demolici budov. Hraběcí náhrobky se dochovaly pouze na kresbách Antoine de Succy.

[2] LE GOFF, Jacques. Svatý Ludvík. Praha: Argo, 2012. ISBN 978-80-257-0685-5. S. 176.

[3] HÉLARY, Xavier. Courtrai 11. července 1302. Praha: Karolinum, 2017. 147 s. ISBN 978-80-246-3609-2. S. 13.

[5] Hélary, str. 13

[6] Hélary, str. 27

[#1-7] Hélary, str. 28

[10] Hélary, str. 30

[11] Hélary, str. 32

[13] Hélary, str. 35

[14] Hélary, str. 34

[17] Histoire de l'abbaye de Flines, par Mgr Edouard Hautcoeur

[pozn. 1]

[1]

[2]

[pozn. 2]

[3]

[4]

[5]

[pozn. 3]

[pozn. 4]

[6]

[7]

[pozn. 5]

[8]

[pozn. 6]

[pozn. 7]

[10]

[pozn. 8]

[9]