Vladimir Džanibekov
| Vladimir Alexandrovič Džanibekov | |
|---|---|
.jpg) | |
| Sovětský kosmonaut | |
| Státní příslušnost | Sovětský svaz/Rusko |
| Datum narození | 13. května 1942 (82 let) |
| Místo narození | Iskandar v Taškentské oblasti, Uzbecká SSR, SSSR |
| Předchozí zaměstnání | pilot |
| Hodnost | generálmajor |
| Čas ve vesmíru | 145d 15h 56m |
| Mise | Sojuz 27, Sojuz 39, Sojuz T-6, Sojuz T-12, Sojuz T-13 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Vladimir Alexandrovič Džanibekov (rusky Джанибеков, Владимир Александрович, vlastním jménem Vladimir Alexandrovič Krysin; * 13. května 1942 Iskandar, Taškentská oblast[1]) je bývalý sovětský vojenský letec a kosmonaut. Ve vesmíru byl pětkrát.
Život
[editovat | editovat zdroj]Ve svých 11 letech začal navštěvovat Suvorovské učiliště. Díky výtečnému vysvědčení se dostal na státní univerzitu v Leningradě, dnešním Petrohradě. Zapsal se na fyzikální fakultu.[2] Doufal, že bude moci skloubit studium s létáním. Časem se rozhodl univerzitu opustit, přešel na letecké učiliště a věnoval se naplno své hlavní zálibě, létání. Po čase se stal leteckým instruktorem. Poté jej získal kosmonaut German Titov pro absolvování náročné lékařské prohlídky a vstupu do Hvězdného městečka. Zde absolvoval výcvik budoucích kosmonautů. V roce 1970 vstoupil do Komunistické strany. Byl zařazen do záložní posádky sovětsko-amerického letu a v době jejich letu sloužil jako spojař v řídícím středisku[3]. Pak byl zařazen do skupiny určené k programu Sojuz – Saljut. Získal hodnost kapitána. Do vesmíru se dostal z kosmodromu Bajkonur pětkrát.
Lety do vesmíru
[editovat | editovat zdroj]
V roce 1978 se Sojuzem 27 letěl jako velitel společně s Makarovem na orbitální stanici Saljut 6, spojili se s ní, později přestoupili na také připojenou loď Sojuz 26. Tehdy se poprvé na oběžné dráze napevno spojily postupně tři kosmické lodě. Po šesti dnech ve vesmíru v pořádku přistáli na území Kazašské SSR.
Podruhé letěl roku 1981 na palubě Sojuzu 39 společně s kosmonautem Džugderdemidinem Gurragčá z Mongolska, opět na Saljut 6 jako osmá mezinárodní posádka. I zde byl velitelem mise. Bylo to 8 dní ve vesmíru, i tentokrát proběhlo přistání v pořádku.[4]
Už rok poté letěl potřetí v lodi Sojuz T-6 na novou stanici Saljut 7. K této stanici to byla první pilotovaná posádka. I tento let byl téměř osmidenní. U stanice byla souběžně připojena loď Sojuz T-5.
Na stejnou orbitální stanici se dostal o další dva roky později s lodí Sojuz T-12 jako velitel letu. V posádce měl Světlanu Savickou a Igora Volka. Na orbitě byli 11 dní.
Naposledy vzlétl v roce 1985 ke svému pátému letu, cílem byla opět stanice Saljut 7 (byla bez energie), s kosmickou lodí Sojuz T-13, ovšem tentokrát to byl pobyt dlouhodobý na 113 dní. Jeho kolegou byl Ing. Viktor Savinych. Přijali nákladní loď Progress 24, i Sojuz T-14 s dalšími kosmonauty, pak jej na stanici vystřídal kosmonaut Vasjutin a Džanibekov se vrátil na Zemi v Sojuzu T-14 s Grečkem. Bylo mu 43 roků.
Ve vesmíru tento v pořadí 86. kosmonaut Země strávil 145 dní.
V roce 1985 při expedici demonstroval nestabilní a stabilní rotaci T-klíče, jev je znám jako Džanibekovův jev či teorém tenisové rakety.
Stručný souhrn letů
[editovat | editovat zdroj]- Sojuz 27,Sojuz 26 (10. ledna 1978 – 16. ledna 1978)
- Sojuz 39 (22. března 1981 – 30. března 1981)
- Sojuz T-6 (24. června 1982 – 2. července 1982)
- Sojuz T-12 (17. července 1984 – 29. července 1984)
- Sojuz T-13, Sojuz T-14 (6. června 1985 – 26. září 1985)
Po letech
[editovat | editovat zdroj]Později dosáhl hodnosti generálmajora a v roce 1990 se stal velitelem Hvězdného městečka. Dne 6. listopadu 1993 byl členem posádky balonu, která se chtěla v USA zúčastnit pokusu o první oblet Země. Pokus se nezdařil. V roce 2005 se v Londýně zúčastnil prestižní autogramiády společně s řadou dalších kosmonautů a s filmovými hvězdami.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ VÍTEK, Antonín; LÁLA, Petr. Malá encyklopedie kosmonautiky. Praha: Mladá fronta, 1982. Kapitola Kosmonauti-piloti SSSR, s. 353.
- ↑ CODR, Milan. O kosmických dnech a nocích. Praha: Práce, 1987. Kapitola Generální zkouška, s. 76.
- ↑ PACNER, Karel; VÍTEK, Antonín. Půlstoletí kosmonautiky. Praha: Paráda, 2008. ISBN 978-80-87027-71-4. Kapitola První mezinárodní setkání, s. 230.
- ↑ CODR, Milan. Sto hvězdných kapitánů. Praha: Práce, 1982. Kapitola Vladimír Alexandrovič Džanibekov, s. 63.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Vladimir Džanibekov na Wikimedia Commons - Osobní stránka na webu Kosmo
- http://sweb.cz/vzduchol/chronol.html Archivováno 13. 12. 2007 na Wayback Machine.
- Seriál na http://www.kosmonautix.cz [1] [2] [3] [4] [5]
