(Translated by https://www.hiragana.jp/)
Pavel I. Ruský – Wikipedie Přeskočit na obsah

Pavel I. Ruský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Pavel I. Ruský
Car a imperátor vší Rusi
vévoda holštýnsko-gottorpský
hrabě oldenburský
velmistr Maltézského řádu
Portrét
Pavel I. Petrovič v roce 1796 na portrétu Vladimira Borovikovského
Doba vlády1796 – 1801
Korunovace5. duben 1797
Narození20. záříjul. / 1. října 1754greg.
Petrohrad, Rusko
Úmrtí11.jul. / 23. března 1801greg. (ve věku 46 let) nebo 12.jul. / 24. března 1801greg. (ve věku 46 let)
Petrohrad, Rusko
PředchůdceKateřina II. Veliká
NástupceAlexandr I.
ManželkyVilemína Luisa Hesensko-Darmstadtská
Žofie Dorota Württemberská
PotomciAlexandr I.
Konstantin Pavlovič
Alexandra Pavlovna
Jelena Pavlovna Ruská
Marie Pavlovna
Kateřina Pavlovna
Anna Pavlovna
Olga Pavlovna
Mikuláš I.
Michail Pavlovič
RodOldenburkové
DynastieHolstein‑Gottorp‑Romanov
OtecPetr III. Ruský
MatkaKateřina II. Veliká
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pavel I. Petrovič (1. října 1754 – 24. března 1801) byl ruským carem v letech 1796–1801 a velmistrem Maltézského řádu v letech 1798–1801.

Mezi ruskými panovníky se sotva najde osobnost, která by byla tak rozdílně hodnocena svými současníky i potomky. Pro jedny představoval ztělesněné zlo, krutého, omezeného a pomstychtivého člověka. Druzí ho naopak považovali za čestného rytíře bez bázně a hany, spravedlivého a moudrého vladaře a za člověka hluboce nešťastného, jemuž se v Evropě říkalo „ruský Hamlet“.

Mládí a nástup na trůn

Pavel I. v dětských letech (v roce 1761) na obraze Fjodora Rokotova

Pavel I. byl synem velkokněžny Kateřiny (pozdější carevna Kateřina II. Veliká). Jeho otcem byl oficiálně carevič Petr (pozdější car Petr III.), ale historici o tom mají dodnes pochybnosti a jako skutečný otec je většinou uváděn milenec Kateřiny II. Veliké, Sergej Saltykov, spekuluje se i o budoucím polském králi Stanislavu Poniatowském. Pavel přišel na svět v Letním paláci carevny Jelizavety.

Hned po svém narození byl rodičům odebrán a o jeho výchovu se starala tehdy vládnoucí carevna Alžběta I. Petrovna. Dostalo se mu vynikajícího vzdělání, velmi dobře znal historii a literaturu, umění mu nebylo cizí, pěkně kreslil a dobře ovládal francouzštinu. Už v dětských letech se projevovaly některé specifické vlastnosti jeho osobnosti: nesnášel jakoukoliv nespravedlnost, bylo mu odporné tradiční ruské úplatkářství, byl štědrý, pokud mu to možnosti dovolovaly. Roku 1783 mu Kateřina darovala palác s parkem v Gatčině, který se později stal carskou rezidencí.

Jakmile se stal panovníkem, začal Pavel I. ihned rázně provádět reformy. Už v den své korunovace (dne 6. dubna 1797), jakmile získal právo podepisovat zásadní panovnické výnosy, změnil Pavel Petrovič zákon Petra I. o následnictví trůnu: od té doby bude mít právo na následnictví jen prvorozený potomek mužského pohlaví. Žena by se mohla stát panovníci jen tehdy, kdyby panovnický rod neměl potomky mužské.

Vláda

Už na samém počátku své vlády se dvaačtyřicetiletý Pavel vymezoval proti politice své matky a negoval mnoho jejích rozhodnutí. Amnestoval mnohé lidi, kteří byli Kateřinou II. potrestáni, jako byl například Tadeusz Kościuszko a polští vlastenci, kteří se účastnili jeho povstání, básník Nikolaj Novikov nebo kritický spisovatel Alexandr Radiščev.

Za svou hlavní vnitropolitickou prioritu považoval car Pavel I. upevnění základů ruské monarchie. Ze všech sil se snažil oslabit moc gardy, která byla v 18. století vůdčí silou prakticky všech palácových převratů, s rozhodností sobě vlastní učinil pokus omezit práva šlechty (současníci nazývali tyto jeho snahy „politikou železné hole“). Ve své zahraniční politice se po tom, co se odehrálo ve Francii 18. brumairu 7. roku republiky (9. listopadu 1799), když se Napoleon prohlásil za prvního konzula, přerušil Pavel I. vztahy s Anglií a francouzským emigrantským dvorem.

V prosinci 1800 odeslal ruský car poselství adresované Napoleonovi, jehož výsledkem bylo „rozdělení světa mezi dona Quijota a Caesara“. Bylo uzavřeno rusko-francouzské spojenectví, předpokládající mimo jiné společné pozemní tažení do Indie, která byla oprávněně považována za největší perlu na koruně britského impéria. Na území Ruska se podle dohody měl formovat spojený rusko-francouzský expediční blok v počtu kolem 70 tisíc mužů, jehož velitelem se měl stát francouzský generál Masséna.

Způsob carova života se jeví jako velmi asketický. Probouzel se ještě před svítáním a v šest hodin ráno už přijímal sanktpetěrburského generálního gubernátora, který mu referoval o aktuálních událostech. V devět hodin se bez ohledu na rozmary počasí car osobně zúčastnil střídání stráží, potom následovala procházka, různé vizitace a ve 13 hodin oběd. Je zajímavé, že Pavel I. začínal stolování sklenicí studené něvské vody a pak dával přednost buď hovězímu nebo párkům se zelím. Po tradiční projížďce – v bryčce nebo na koni – navštěvoval obyčejně svou ženu a potom sledoval dvorní představení; tehdy byly v módě Molièrovy nebo Racinovy komedie.

V devět hodin večer začínala večeře a kolem desáté se imperátor odebral na lože. Pavel I. projevoval v mnoha věcech střídmost. Celý rok nosil jeden plášť, do něhož se v zimě vkládala kožešina nebo jen obyčejná vatová vložka, výrazně také omezil výdaje carského dvora i svých nejbližších příbuzných.

Za Pavla I. bylo Rusko sužováno mnoha zákazy, často až bizarními. Bylo zakázáno tančit valčík, nosit frak a kulaté klobouky, do země se nesměla dovážet zahraniční literatura ani hudebniny. Při tom všem byl car jednoznačně čestný, spravedlivý a milostivý, což dokázal již na počátku své vlády rozsáhlými amnestiemi pro polské povstalce, kteří byli uvězněni za vlády jeho matky. Rytířské vlastnosti, které mu byly vštěpovány už v dětství, měly velký vliv na jeho charakter a světový názor. Nelze se divit, že se Pavel v roce 1798 stal velmistrem rytířského řádu svatého Jana Jeruzalémského, jenž je známější pod názvem maltézský. Pikantní na tom je, že se jednalo o rytířský řád katolické církve, avšak car byl ortodoxního vyznání a ke katolicismu nikdy nekonvertoval.

Rodinný život

Pavel I. byl dvakrát ženat, v obou případech s německými princeznami. Jeho první ženou byla Vilemína Luisa Hesensko-Darmstadtská, která po svatbě (10. října 1773) přijala pravoslavnou víru a jméno Natálie Alexejevna Ruská. Zemřela při komplikovaném porodu dne 26. dubna 1776; dítě, o němž nebylo jisté, zda jeho otcem není Natáliin milenec Andrej Razumovskij, zemřelo rovněž. Pavel nesl její smrt velmi bolestně a nemohl se s ní vyrovnat; tehdy mu matka ukázala kompromitující materiály o Natálii a hraběti Razumovském. Pavel Petrovič byl tím krutě zasažen, nepřišel na pohřeb, neobjevoval se u dvora a celá tato historie silně poznamenala do budoucna jeho charakter: stal se nevyrovnaným a podezíravým (později nedůvěřoval své druhé ženě ani dětem; jak vysvitne níže, snad i právem).

Téměř vzápětí po pohřbu se pro něj začala hledat nová nevěsta, jíž se stala Žofie Dorota Württemberská (s pravoslavnou vírou přijala ruské jméno Marie Fjodorovna). Svatba se konala 7. října 1776 a z manželství vzešlo deset dětí.

Smrt

V noci z 11. na 12. března (23.–24. března gregoriánského kalendáře) 1801[1] byl Pavel zavražděn spiklenci ve své právě dokončené rezidenci, v Michajlovském zámku, postaveném právě na tom místě, kde kdysi stál Letní palác Alžběty Petrovny (v němž se car narodil). O spiknutí, kterého se účastnili carovi nepřátelé, není známo příliš mnoho. K jeho vůdcům patřil generál L. L. Bennigsen, petěrburský vojenský gubernátor P. A. Palen, kníže Platon Zubov (druhý milenec Pavlovy matky Kateřiny Veliké) a gardoví důstojníci.

Pod rouškou noci pronikli do paláce ze dvou stran, vyrazili dveře a vtrhli do carovy ložnice. Jakým způsobem byl Pavel I. zabit, už se nikdy nedovíme, soudí se, že byl zardoušen, stejně jako jeho otec Petr III. Ať se stalo cokoli, ráno 12. března 1801 se Rusko probudilo už pod vládou nového cara Alexandra I. Je otázka jakou roli hrál při této neblahé události. Soudí se, že ji patrně přímo neorganizoval, ale o jejích přípravách zřejmě věděl.

Vývod z předků

 
 
 
 
 
 Kristián Albrecht Holštýnsko-Gottorpský
 
 
 Fridrich IV. Holštýnsko-Gottorpský
 
 
 
 
 
 
 Frederika Amálie Dánská
 
 
 Karel Fridrich Holštýnsko-Gottorpský
 
 
 
 
 
 
 Karel XI. Švédský
 
 
 Hedvika Žofie Švédská
 
 
 
 
 
 
 Ulrika Eleonora Dánská
 
 
 Petr III. Ruský
 
 
 
 
 
 
 Alexej I. Ruský
 
 
 Petr I. Veliký
 
 
 
 
 
 
 Natalja Kirillovna Naryškinová
 
 
 Anna Petrovna
 
 
 
 
 
 
 Samuel Skowroński
 
 
 Kateřina I. Ruská
 
 
 
 
 
 
 Dorothea Skowrońská
 
Pavel I. Ruský
 
 
 
 
 
 Jan VI. Anhaltsko-Zerbstský
 
 
 Jan Ludvík I. Anhaltsko-Dornburský
 
 
 
 
 
 
 Žofie Augusta Holštýnsko-Gottorpská
 
 
 Kristián August Anhaltsko-Zerbstský
 
 
 
 
 
 
 Jiří Volrath z Zeutschu
 
 
 Kristýna von Zeutsch
 
 
 
 
 
 
 Kristýna z Weissenbachu
 
 
 Kateřina II. Veliká
 
 
 
 
 
 
 Kristián Albrecht Holštýnsko-Gottorpský
 
 
 Kristián August Holštýnsko-Gottorpský
 
 
 
 
 
 
 Frederika Amálie Dánská
 
 
 Johana Alžběta Holštýnsko-Gottorpská
 
 
 
 
 
 
 Fridrich VII. Bádensko-Durlašský
 
 
 Albertina Frederika Bádensko-Durlašská
 
 
 
 
 
 
 Augusta Marie Holštýnsko-Gottorpská
 

Odkazy

Reference

  • Většina informací z tohoto článku byla vyjmuta z knihy: TEREŠČUK, Andrej Vasiljevič. Panovníci Ruska. Havlíčkův Brod: Fragment, 2007. 80 s. (Odkaz). ISBN 978-80-253-0469-3. 
  1. ↑ Скоробогатов, А. В. Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2019-11-12]. Heslo ПА́ВЕЛ I. Dostupné online. (rusky) 

Literatura

  • Imperator Pavel Pervyj i Orden Sv. Ioanna Ijerusalimskogo v Rossii: sbornik statej. Sankt-Peterburg: Kul'tInformPress, 1995. 144 s. ISBN 5-8392-0102-2. 
  • BUBEN, Milan. Řád Maltézských rytířů vždy sloužil nemocným. Katolický týdeník. 2010, roč. 21, čís. 39, s. i-ii. ISSN 0862-5557. 
  • MCGREW, Roderick Erle. Paul I of Russia, 1754-1801. Oxford: Clarendon Press, 1992. 405 s. Dostupné online. ISBN 0198225679. 
  • OBOLENSKIJ, Gennadij L'vovič. Imperator Pavel I. Moskva: Russkoje slovo, 2000. 381 s. ISBN 5-8253-0003-1. 
  • PESKOV, Aleksej Michajlovič. Pavel I. Moskva: Molodaja gvardija, 1999. 420 s. ISBN 5-235-02344-7. 
  • RAGSDALE, Hugh. The Cambridge history of Russia. Příprava vydání Dominic Lieven. Cambridge: Cambridge University Press, 2006. 765 s. ISBN 9780521815291. Kapitola Russian foreign policy, 1725–1815, s. 516-519, 524. 
  • EJDELMAN, Natan. Smrt tyrana. Překlad Miluše Zadražilová a Ladislav Zadražil. Praha: Lidové nakladatelství, 1986. 360 s. Román o carovi Pavlu I.. 
  • VLČEK, Radomír. Ruský car Pavel I. a kníže Alexandr A. Bezborodko. In: Milý Bore--. Profesoru Ctiboru Nečasovi k jeho sedmdesátým narozeninám věnují přátelé, kolegové a žáci. Brno: Historický ústav AV ČR, 2003. ISBN 80-86488-12-8. S. 183–188.
  • Zubov, A. B., Dějiny Ruska I. Praha: Argo 2014

Související články

Externí odkazy

Ruští carové
Ivan IV. Hrozný (1547–1584) • Fjodor I. (1584–1598) • Boris Godunov (1598–1605) • Fjodor II. (1605) • Lžidimitrij I. (1605–1606) • Vasilij IV. (1606–1610) • Michail I. (1613–1645) • Alexej I. (1645–1676) • Fjodor III. (1676–1682) • Ivan V. (1682–1696) • Petr Veliký (1682–1725) • Kateřina I. (1725–1727) • Petr II. (1727–1730) • Anna Ivanovna (1730–1740) • Ivan VI. (1740–1741) • Alžběta Petrovna (1741–1762) • Petr III. (1762) • Kateřina II. Veliká (1762–1796) • Pavel I. (1796–1801) • Alexandr I. (1801–1825) • Mikuláš I. (1825–1855) • Alexandr II. (1855–1881) • Alexandr III. (1881–1894) • Mikuláš II. (1894–1917)
Předchůdce:
– 		Znak z doby nástupu Titulární vévoda holštýnsko-gottorpský
1773–1801 		Znak z doby konce vlády Nástupce:
Alexandr I. Pavlovič
Ruská velkoknížata
1. generace
Alexej Petrovič • Alexandr Petrovič • Pavel Petrovič • Petr Petrovič
Znak synů cara
Znak synů cara
2. generace
3. generace
4. generace
5. generace
6. generace
7. generace
8. generace
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Pavel_I._Ruský&oldid=21812249“