Dies irae
.jpg)
Dies irae (latinsky „Den hněvu“) je slavný latinský hymnus ze třináctého století, jeho autorem byl italský františkán Tommaso da Celano (asi 1200 – asi 1260). Soudí se, že jde o nejlepší báseň,[zdroj?] napsanou ve středověké latině (středověká latina se liší od klasické latiny). Báseň je psaná v rýmovaných verších sylabotónickým trochejským veršem o čtyřech stopách (oproti klasickému časoměrnému verši většiny latinské literatury). Báseň popisuje den posledního soudu, troubení, které svolává duše před Boží trůn, kde budou spaseny nebo uvrženy do věčného ohně. Až do revize římskokatolického misálu v roce 1970 byla užívána jako sekvence při římskokatolickém rekviem.
Liturgie
[editovat | editovat zdroj]Jedná se o velmi významnou a známou část liturgie, která se však již v liturgii zreformované za pontifikátu Pavla VI. nevyskytuje. Dnes je tak sloužena již jen při tradiční latinské liturgii (forma extraordinaria), kde se vyskytuje jako sekvence o Památce všech věrných zemřelých 2. listopadu a při mších za zemřelé. Tvůrce liturgických reforem, arcibiskup Annibale Bugnini, k tomu řekl:
| „ | Byly vyloučeny texty, které působí dojmem negativní spirituality, zděděné po středověku. Tak byly vyškrtnuty i texty tak známé a krásné, jako je Libera me, Domine a Dies Iræ a jiné texty, které příliš zdůrazňují obrazy posledního soudu, strachu a zoufalství. Byly nahrazeny texty, evokujícími křesťanskou naději a dávající silnější víru ve zmrtvýchvstání. | “ |
Dies irae je standardní součástí hudební zádušní mše (rekviem). Autory nejznámějších děl tohoto typu jsou Antonín Dvořák, Giuseppe Verdi, Hector Berlioz a Wolfgang Amadeus Mozart. Dies irae bývá také zhudebňováno samostatně (jako hymnus, nikoli v rámci mše), např. Jean-Baptiste Lully. Ferenc Liszt také zkomponoval parafrázi na Dies irae s názvem Totentanz.[1]
Dies irae se může recitovat jako volitelný hymnus při modlitbě breviáře během posledního týdne liturgického roku, v latinském originálu i mnohých překladech je rozdělen mezi modlitbu se čtením, ranní chvály a nešpory (v češtině je toto zachováno pouze v dominikánském překladu breviáře, v běžném překladu je použit pro modlitbu během dne). V breviáři je jako připomínka lidské pomíjivosti a jako příprava na kající dobu adventní, která začíná následující týden a zahajuje tak církevní rok.
Inspirace
[editovat | editovat zdroj]Hymnus je zjevně inspirován textem Vulgáty z knihy Sofonjáš, 1:15, 16. Text zní:
- Dies iræ, dies illa, dies tribulationis et angustiæ, dies calamitatis et miseriæ, dies tenebrarum et caliginis, dies nebulæ et turbinis, dies tubæ et clangoris super civitates munitas et super angulos excelsos.
- Onen den bude dnem prchlivosti, dnem soužení a tísně, dnem ničení a zkázy, dnem tmy a temnot, dnem oblaku a mrákoty, dnem polnice a válečného ryku nad opevněnými městy, nad vyvýšenými cimbuřími. (Český ekumenický překlad)
Další obrazy či některé verše inspirovány jinými biblickými pasážemi, naopak hymnem je inspirována řada jiných textů, mnoho textů obsahuje narážky či citace z tohoto textu (například hra Johanna Wolfganga Goetha Faust, román Zikmunda Wintra Mistr Kampanus a další).
Text
[editovat | editovat zdroj]
| Latinský originál | Česky dle Schallerova misálu |
|---|---|
|
|
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Dies Irae na anglické Wikipedii.
- ↑ DOTSEY, Calvin. Dance of Death: Liszt's Totentanz [online]. 2020-01-17 [cit. 2024-07-04]. Dostupné online. (anglicky)
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Dies irae na Wikimedia Commons - Zpívané Dies Irae
