Miidera
Miidera | |
---|---|
Základní informace | |
Výstavba | 686 |
Poloha | |
Adresa | Ócu, Japonsko |
Souřadnice | 35°0′48″ s. š., 135°51′10″ v. d. |
Další informace | |
Web | Oficiální web, Oficiální web, Oficiální web a Oficiální web |
multimediální obsah na Commons | |
galerie na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Miidera (
Miidera je 14. chrámem na Pouti Saigoku Kannon po 33 buddhistických chrámech v regionu Kansai. Tato pouť se podobá Pouti po Šikoku, během níž však poutníci navštíví 88 chrámů na ostrově Šikoku.
Historie
[editovat | editovat zdroj]Založení a spory
[editovat | editovat zdroj]Chrám Ondžódži byl založen v období Nara,[4] přesněji v roce 672, po sporu o následnictví na Chryzantémovém trůně. Císař Tendži zemřel a jeho syna zavraždil Tendžiho mladší bratr, který usedl na trůn jako císař Temmu. Na počest a památku svého bratra Tendžiho pak Temmu založil chrám Ondžódži.
Název Mii-dera (Chrám tří pramenů) vznikl téměř o dvě století později. Toto jméno mu dal jeho opat Enčin (814–891), jeden z prvních opatů školy Tendai. Je odvozeno od pramenů v areálu chrámu, jež sloužily k rituálním koupelím novorozenců. Současně mělo vyjadřovat poctu třem panovníkům, kteří se zasloužili o založení a výstavbu chrámu ─ císařům Tendžimu a Temmuovi a císařovně Džitó. Dnes se v Kondó neboli Hlavní chrámové síni nachází pramen „posvátné vody“. Pod Enčinovým vedením v období let 859 až 891 získával chrám Miidera důležitost a moc, až se spolu s chrámy Tódaidži, Kófukudži a Enrjakudži stal jedním ze čtyř hlavních chrámů, jejichž úkolem bylo duchovní vedení a ochrana hlavního města. V této době se od sebe rovněž oddělily chrámy hory Hiei Enrjakudži a Miidera a vytvořily dvě větve školy Tendai zvané Džimon a Sanmon, též Enčinova a Enninova linie. Jednalo se převážně spíš o zeměpisnou rivalitu než o ideologický rozkol, bylo to však dost intenzivní soupeření, které se po Enčinově smrti ještě vyostřilo.
V druhé polovině 10. století se vzájemné soupeření vyostřilo. Na vině byla řada oficiálních jmenování do jiných chrámů a další urážlivé jednání. V roce 970 vytvořil opat chrámu Enrjakudži první stálou armádu naverbovanou náboženským zařízením. Dá se předpokládat, že opat chrámu Miidera tak učinil brzy poté. Roku 989 se bývalý představený z Miidery, Jokei, stal opatem v Enrjakudži, avšak všichni tamější mniši odmítli vykonávat svoje povinnosti pod jeho vedením. Jokei se proto záhy funkce opata vzdal. Avšak v roce 993 se mniši z Miidery pomstili, když zničili chrám, v němž kdysi Ennin, zakladatel enrjakudžské větve Sanmon, žil. Mniši z Enrjakudži na oplátku zničili přes 40 míst spojených s Enčinem. Nakonec se do Miidery natrvalo stáhlo přes 1000 mnichů Enčinovy linie Džimon, což ještě upevnilo rozkol mezi oběma větvemi školy Tendai. V průběhu 10., 11. a 12. století dál docházelo k podobným událostem v souvislosti se jmenováním opatů (zasu). Při těchto střetech hráli významnou úlohu takzvaní válčící mnichové. Jen během 11. století vypálili tito mniši z Enrjakudži Miideru čtyřikrát do základů. Na druhé straně se však mniši z obou chrámů dokázali v případě potřeby spojit proti společnému nepříteli, jako například při útoku na chrám Kófukudži v Naře v roce 1081 (což byla pomsta za vypálení Miidery mnichy z Kófukudži v tomtéž roce) a další společný útok na Naru v roce 1117.
Genpeiské války
[editovat | editovat zdroj]Koncem 12. století se pozornost mnichů z hory Hiei obrátila k většímu konfliktu ─ ke genpeiské válce. Staré japonské rody (klany) Taira a Minamoto podporovaly různé uchazeče o Chryzantémový trůn. V červnu 1180 přivedli Minamotové do Miidery na útěku před samuraji z klanu Taira svého uchazeče o trůn, prince Močihita, třetího syna císaře Go-Širakawy. Opat z Miidery požádal o pomoc opata z Enrjakudži, ten však jeho žádost odmítl. Válčící mniši z Miidery se připojili k minamotovské armádě a uprchli do chrámu Bjódóin, původně vily rodu Fudžiwara, kterou mniši z Miidery přebudovali na klášter. V jeho těsné blízkosti pak 20. června 1180 proběhla první bitva genpeiské války.
Vůdce rodu Taira, Kijomoriho Tairu (1118 –1181), rozzlobilo spojenectví kláštera Miidera s klanem Minamoto, a proto přikázal vypálit nejen klášter Miidera, ale v rámci obléhání Nary v roce 1180 také tamější chrámy Tódaidži, Kófukudži a řadu dalších.[5]
Mniši z Miidery se ještě jednou zapojili do genpeiské války, když v roce 1184 bojovali, tentokrát po boku spojenců klanu Taira, proti Jošinakovi Minamotovi, který v prosinci 1183 napadl Kjóto a v lednu následujícího roku zapálil chrám Hódžúdžidono, sídlo klášterního císaře Go-Širakawy, a bývalého císaře unesl.
Po genpeiské válce nastalo dlouhé období relativního míru, protože to byl čas obnovy chrámů v Kjótu a v Naře, včetně Miidery. Poté co byly chrámy znovu vystavěny a poté opět získaly svoji předchozí moc a sílu, vrátila se i vzájemná rivalita, ačkoli mezi Miiderou a Enrjakudži ve skutečnosti nedocházelo k téměř žádnému násilí. V roce 1367 byl u mýtné závory zřízené chrámem Nanzendži zabit novic z Miidery. Miiderští válčící mnichové okamžitě vyrazili pomstít jeho smrt. Poté co k Nanzendži dorazily šógunátní síly vyslané, aby tuto vzpouru potlačily, zjistily, že mnichy z Miidery podporují sóheiové neboli válčící mnichové z Enrjakudži a z Kófukudži. Rok nato vypukla další bitva, již zapříčinily výroky opata chrámu Nanzendži. Mniši z Miidery a jejich spojenci opět porazili šógunovo vojsko.
Období Sengoku a dál
[editovat | editovat zdroj]Na konci 16. století usiloval chrám Miidera spolu s mnoha dalšími blízkými chrámy o spojenectví, jež by zajistilo především vojenskou ochranu. Hoře Hiei byla nejblíže území klanů Asai a Asakura. Avšak tyto rody, stejně jako další, s nimiž se chrámy spojily, soupeřily s Nobunagou Odou, hlavním daimjóem konce období Sengoku. Tyto dva klany utrpěly od vojsk vedených Nobunagou Odou a jeho vrchním generálem Hidejošim Tojotomim těžké porážky, a proto v roce 1571 usilovaly o pevnější spojenectví s chrámy. V tomtéž roce se Oda rozhodl zlomit odpor chrámů tím, že zničí všechno na hoře Hiei. V rámci tohoto obléhání hory Hiei, při němž válčící mnichové podlehli velké a výborně vycvičené samurajské armádě Nobunagy Ody, byly chrámy Miidera a Enrjakudži zcela zničeny.
Po těchto útocích byli mniši z hory Hiei konečně omilostněni a mohli znovu postavit své chrámy. Od té doby nebyl chrám Mii-dera již nikdy napaden ani zničen.
Sály a poklady
[editovat | editovat zdroj]Ve Zlaté či Hlavní síni chrámu (Kondó,
V chrámu Miidera se rovněž nachází Síň bohyně Kannon (japonsky
Podřízené chrámy
[editovat | editovat zdroj]Enmanin
[editovat | editovat zdroj]Enmanin (
Zahrady Enmanin teien (
V areálu chrámu Enmanin se rovněž nachází Muzeum Ócu-e (
Kódžóin
[editovat | editovat zdroj]Kódžóin (
Kódžóin je pozoruhodný svojí přijímací síní (Kjakuden) dokončenou roku 1601. Tato stavba o rozměrech šest krát sedm polí se šindelovou střechou ve stylu irimoja-zukuri (východoasijská valbová střecha se štítem) byla jako reprezentativní příklad architektury Šoin-zukuri pozdního období Muromači prohlášena za „Japonský národní poklad“.[9] Interiér je vyzdoben malbami školy Kanó, zejména malbami posuvných dveří fusuma[pozn. 2] od Kanó Sanrakua (1559─1635). Tyto malby byly roku 1976 prohlášeny za „Významnou kulturní památku“.[10]
Zahrady Kódžóin teien (
Zenpóin
[editovat | editovat zdroj]Zenpóin (
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Ócu-e neboli „obrazy z Ócu“ bylo lidové umění, které vzniklo v 17. století v oblasti města Ócu poblíž Kjóta. Tyto obrazy byly v období Edo oblíbené mezi cestovateli na cestách Tókaidó a Nakasendó.
- ↑ V japonské architektuře jsou posuvné dveře fusuma vertikální obdélníkové panely, které se mohou posouvat ze strany na stranu. Dělí prostory uvnitř místnosti nebo fungují jako dveře. Obvykle jsou 91,5 centimetru široké a 183 centimetrů vysoké, o tloušťce dva až tři centimetry.
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mii-dera na anglické Wikipedii.
- ↑ HINAGO, Motoo. Japanese Castles. [s.l.]: Kodansha International Ltd. and Shibundo, 1986. ISBN 0870117661. S. 41.
- ↑ SANSOM, George. A History of Japan to 1334. [s.l.]: Stanford University Press, 1958. ISBN 0804705232. S. 221.
- ↑ IWAO, Seiichi. Dictionnaire historique du Japon. [s.l.]: Librairie Kinokuniya, 1963. Dostupné online. ISBN 978-2-7068-1632-1. S. 2134.
- ↑ Ponsonby-Fane, Richard Arthur Brabazon. (1956). Kyoto: The Old Capital of Japan, 794-1869.[nedostupný zdroj] Kyoto: The Ponsonby Memorial Society
- ↑ TURNBULL, Stephen. The Samurai Sourcebook. [s.l.]: Cassell & Co., 1998. ISBN 1854095234. S. 200.
- ↑
旧 円満 院 宸殿障壁 画 [online]. Agency for Cultural Affairs [cit. 2020-08-20]. Dostupné online. (Japanese) - ↑
円満 院 庭園 [online]. Agency for Cultural Affairs [cit. 2020-08-20]. Dostupné online. (Japanese) - ↑ a b Kojo-in Kyakuden [online]. Mii-dera. Dostupné online.
- ↑
光 浄 院 客殿 [online]. Agency for Cultural Affairs [cit. 2020-08-20]. Dostupné online. (Japanese) - ↑
光 浄 院 客殿 障壁 画 [online]. Agency for Cultural Affairs [cit. 2020-08-20]. Dostupné online. (Japanese) - ↑
光 浄 院 庭園 [online]. Agency for Cultural Affairs [cit. 2020-08-20]. Dostupné online. (Japanese) - ↑
善 法 院 園 [online]. Agency for Cultural Affairs [cit. 2020-08-20]. Dostupné online. (Japanese) - ↑
善 法 院 庭園 [online]. Mii-dera [cit. 2019-11-01]. Dostupné online.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Obrázky, zvuky či videa k tématu Miidera na Wikimedia Commons
- Muzeum kulturního dědictví v Miideře (anglicky)