Etiopská pravoslavná církev

Mapa Etiopie

Regiony v Etiopii

Devět svatých na malbě v klášteře Abby Pentalewona u Aksúmu

Etiopská ortodoxní církev patří do církví východních. Je to miafyzitská církev, nesprávně často lidmi zvenčí označována za monofyzitskou církev, tzn., že na Chalcedonském koncilu roku 451 neuznala nové vyznání víry, podle kterého má Kristus dvě podstaty. Monofyzitisté věří, že Kristovo lidství vychází z jeho božství. Náboženství je ovlivněno judaismem i původními náboženstvími. Dnes je v Etiopii zrovnoprávněno s islámem.

Historie

Počátky křesťanství v Etiopii

Na území Etiopie v 1. století po Kr. začalo vznikat království Aksumu, když jihoarabští semitští kolonizátoři obsadili severní část dnešní Etiopie. Říše sjednotila menší státy v této oblasti. Křesťanství se do Aksumu dostalo s příchodem syrského evangelisty Frumentia ve 4. století. Frumentius se stal vychovatelem budoucího krále Ezany. Na jeho žádost byl Frumentius roku 333 v Alexandrii jmenován biskupem pro Aksumskou říši. Přijal církevní jméno Abune Sellama a stal se první hlavou etiopské církve.

Křesťanství však bylo jen jedním z mnoha náboženství u aksumského dvora – můžeme zde najít např. také judaismus. Díky tomu, že se křesťanství rozšířilo u dvora, stalo se státním náboženstvím a bylo mnichy a kněžími šířeno mezi lidem. Dokonce mezi 5. a 7. stoletím vznikla Bible psaná v místním jazyce Ge´ez, což ještě více pomohlo k rozšíření křesťanského vlivu dále na jih. Z pohanských chrámů se stávaly kostely.

Největší rozsah Aksúmské říše

V 5. století proběhl Chalcedonský koncil, a po něm se etiopská církev stala monofyzitistickou. Dostala se do silného vlivu koptské církve a až do roku 1959 podléhala koptskému patriarchátu.

Agowská říše; Amharové

Na konci 6. století začala aksumská prosperita upadat. Bylo to způsobeno úpadkem obchodu s Jižní Arábií a expanzí islámu. Aksumská říše ztratila přístup k moři a byla donucena expandovat na jih, kde byly kmeny Agowů, které uznávaly judaismus spolu s dalšími náboženstvími. Část kmenů Agow se zpočátku podařilo christianizovat, ale poté Agowské kmeny začaly na Aksúmskou říši útočit a podílely se na jejím pádu.

Státní útvar byl obnoven až ve 12. století, a to dynastií Zagwe, která pocházela s pokřesťanštěných Agowů. Roku 1270 však moc převzali Amharové pod vedením Jekuno Amlaka. V této době vznikly legendy, jejichž cílem bylo legalizovat převzetí moci Amlakem. Týkají se šalomounské dynastie a královny ze Sáby, zdůrazňují semitský původ vládnoucí dynastie. Všichni etiopští panovníci museli najít spřízněnost se Šalamounovým rodem. (Legenda o královně ze Sáby byla dokonce zakotvena v obou etiopských ústavách z roku 1931 a 1955.)

Během 14. a 15. století došlo k velké expanzi amharské říše a také křesťanství. Na jihozápadě byly připojeny oblasti s pohanskými kušitskými kmeny a národnostmi, které uchovávaly židovské tradice Aksumu. Území říše zahrnovalo území historické Habeše.

Expanze islámu; islamizace

Království kvůli expanzi islámu ustupovalo do vyšších poloh na jihu země, což přispělo k izolaci Etiopie od jádra křesťanství v Eurasii. Křesťanská expanze byla zastavena islamizovanými Somálci a Afary. Část země byla zpustošena. Říše byla znovu obnovena s pomocí Portugalců, kterým se ovšem nepodařilo získat vliv v této oblasti.

V první polovině 16. století začaly z jihu na území Etiopie pronikat Oromové. Ohrožovali i muslimské Afary a Somálce. Boje křesťanů i muslimů proti Oromům snížily jejich vzájemný antagonismus. Oromové se však velmi rychle přizpůsobovali, proto v některých oblastech přijali místní náboženství (tedy křesťanství či islám). Oromové ovšem dopomohli k decentralizaci etiopského státu. V druhé pol. 19. století byl stát znovu sjednocen.

Dalším významným mezníkem v historii etiopské církve byl nástup císaře Iljasua v roce 1911. Ten přijal islám, odmítl příslušnost k šalamounské dynastii a prohlásil se potomkem Proroka. To vyvolalo spory mezi šlechtou a představiteli etiopské církve. Roku 1916 došlo k exkomunikaci Ijasua z církve a následně byl zbaven císařské hodnosti.

Italská okupace

Italská východní Afrika

Za italské okupace došlo ke změně pravidel při jmenování hlavy církve. Tehdejší biskup Kyrillos jmenovaný Alexandrií spolupracoval s Itálií, na rozdíl od domácích biskupů, kteří se přidali k odboji. Nakonec i Kyrillos zrušil svou spolupráci s Itálií a vydal se do Říma vyjednávat. Tady neuspěl, jel tedy vyjednávat do Alexandrie. Byl Italy sesazen a na jeho místo byl dosazen Abraham, který byl ovšem alexandrijským patriarchou exkomunikován. Po smrti Abrahama byl Itálií jmenován Yohannis, další neuznaný arcibiskup. Po osvobození Etiopie roku 1896 měla církev v čele dva arcibiskupy – Kyrillose a Yohannise. Po jejich smrti byl dočasně jmenován hlavou církve Basilios, opat kláštera v Debre Libanosu. Ten se r. 1951 stal na 20 let oficiální hlavou církve. Basila následoval Tewofilos, který byl během komunismu roku 1977 uvězněn.

V počátcích národně demokratické revoluce, roku 1974, došlo k demonstraci požadující odluku církve od státu. Původně se jednalo o setkání etiopských muslimů, kteří se sešli, aby protestovali proti náboženské diskriminaci; jednání ovšem přerostlo v demonstraci.

Místo Tewofilose se do čela dostal Tekle Haymanot. Jeho cílem měla být podpora komunistického režimu, což se ovšem nestalo. Tekle se staral o chudé obyvatele, sirotky, a byl mezi lidem velmi oblíbený. Po jeho smrti roku 1988 byl s podporou komunistů jmenován arcibiskup Merkorios. Po porážce komunismu byl z funkce odvolán a místo něj nastoupil P´awlos. Tento akt byl proti kanonickému právu, podle kterého nemůže být nový patriarcha jmenován za života předcházejícího. Merkorios odešel do exilu a vyhlásil se legální hlavou etiopské církve, žádná z ortodoxních církví ho ovšem neuznává. Proto v Etiopii probíhají jednání, která chtějí odstranit schizma a obnovit jednotu etiopské církve.

Etiopská církev

Stolová hora Debre Damo v Tigraji, na které se nachází řada kostelů

Přístup na Debre Damo

Kostel na Debre Damo

Etiopská církev patří mezi pět orientálních pravoslavných „nechalcedonských“ církví, které neuznávají Čtvrtý chalcedonský koncil (proběhl r. 451) a Druhý konstantinopolský koncil (r. 553). Uznává tedy monofyzitismus – jednotnou podstatu Ježíše, božství i lidství dohromady.

Za nejvyšší autoritu je formálně uznáván alexandrijský patriarcha (hlava koptské církve). Od dalších východních církví se odlišuje svými starozákonními tradicemi (prvky judaismu) – obřízka, maso čistých a nečistých zvířat, sabat jako posvátný den (kromě neděle). Také má mnoho přísných půstů (postními dny jsou středa a pátek), specifické rituály a svátky. Svátky má určené juliánským kalendářem. Kromě Bible uznává i některé apokryfické knihy, jako Henoch, knihu Judit, kniha Jubileí aj.

V minulosti byl důraz kladen na židovské praktiky, rituální tanec (debterové (jáhni) se věnovali zpěvu a tanci během liturgie), eschatologie a mystika nebyly tolik důležité. Po vzoru Nového zákona byli lidé dobročinní, věřili na zázraky a podporovali duchovní léčitelství. Významnou roli měl také svatý Jiří a archandělé.

Křesťanská církev je dobře institucionálně organizovaná díky králi Zare´a Ja´qobovi (1434 – 1468). Ten dal církvi řád, podpořil její osobité praktiky, posílil postavení farností, prosazoval ortodoxii a bojoval proti eklekticismu.

Organizace a hierarchie církve

Etiopská církev patřila až do roku 1951 pod Koptskou církev. Do tohoto roku byli biskupové posíláni z Egypta. Za prvního biskupa autonomní etiopské církve byl zvolen Abuna Basilios. Etiopská vláda podporovala toto autonomní hnutí (oficiální hlavy církve byly vždy podporovány etiopskými panovníky), Haile Selassie I. zde sehrál významnou roli.

Hierarchie má tři základní úrovně: biskupskou, kněžskou (presbyteriální) a diakonální (jáhenskou). Biskupství zahrnuje další 3 úrovně, a to patriarchy, arcibiskupy a biskupy. Biskupství je považováno za znak apoštolské posloupnosti. Apoštolské, kněžské a pastorské funkce jsou prostředkem, jak Kristus ve světě pracuje. Církev je Kristovo tělo. Duchovním je nadřízen biskup, který představuje jednotu duchovních ve farnosti; patriarcha je symbolem jednoty celé církve. Rektorovi místní církve asistuje mnoho kněží. Těm pomáhají jáhnové. Jáhnům je nadřazený arciděkan.

Zvláštností je třída DEBTERA. Nepatří mezi vysvěcené třídy, ale tito lidé pomáhají kněžím a jáhnům při obřadech. Jsou to odborníci na duchovní hudbu a tanec.

Vysvěcení provádí biskup vkládáním rukou – tak předá Boží milost. Kněz slibuje sloužit církvi i světu, zůstat u své víry a tradic a předávat je členům církve.

Hierarchie není považována za samostatnou třídu, ale za nedílnou součást Božího lidu. Laici mají v mnoha oblastech církevního života značný vliv. Základní autoritou církve je Kristus, který vykonává Boží moc prostřednictvím Ducha Svatého.

Některé původní zvyklosti

Za Šalomounského království (zhruba od roku 1270) byla osídlena teplá a vlhká náhorní plošina. Osadníci měli kolem svých usedlostí obdělávanou oblast, kterou se snažili chránit proti přírodním silám. Udržení hranic bylo jádrem jejich kultury.

Satan, který byl vypuzen z nemocných či hříšných obyvatel, se zjevoval v podobě opice. Důvěra byla kladena v lidové léčení a bylinkářství.

Muži i ženy vstupovali do manželství mladí, a stěhovali se pryč od rodiny, aby získali nezávislost. Křesťané v Etiopii neudržovali pevné rodinné vztahy ani rodinná jména. Tím byl utlumen mezigenerační konflikt.

První mniši zakládali kláštery v oblastech s pohanskými náboženstvími. Dodnes existuje např. klášter Debre Damo. Podle legendy přišlo do této oblasti v 5. století 9 mnichů, kteří měli šířit křesťanství. Jeden z nich, Abune Aregawi, založil klášter na stolové hoře v severní oblasti Etiopie, v regionu Tigray. Klášter byl významným náboženským centrem. Do kláštera se lze dostat jen po laně přes „strážce brány“, a přístup mají pouze muži.

Domorodci věřili v přírodní duchy, kteří mohli posednout člověka a jeho prostřednictvím mluvit. Mniši jejich existenci nepopírali, ale prohlašovali je za démony a bojovali proti nim. Původní náboženství se často propojily s křesťanstvím.

Odkazy

Použité zdroje

MOJDL, Lubomír. Stručná historie států: Etiopie. Praha: Libri, 2005. ISBN 80-7288-221-X. S. 138. 

ILIFFE, John. Afrika a Afričané: Dějiny kontinentu. Praha: Vyšehrad, 2001. ISBN 80-7021-468-6. S. 376. 

POLÁČEK, Zdeněk. Socialistická Etiopie. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1981. ISBN 73/505-21-8.2. S. 227. 

SELASSIE, S. H. Persecution and Religious Controversies [online]. 1970 [cit. 2010-04-21]. The Ethiopian Orthodox Tewahedo Church Faith and Order. Dostupné z WWW: http://ethiopianorthodox.org/english/ethiopian/perscution.html#reorganization

MATTHEW, P. K. The Hierarchy [online]. 2003 [cit. 2010-04-21]. The Ethiopian Orthodox Tewahedo Church Faith and Order. Dostupné z WWW: http://ethiopianorthodox.org/english/ethiopian/hierarchy.html

MOORE, Dale H. Christianity in Ethiopia. Church History. Sep., 1936, Vol. 5, No. 3, s. 271 - 284. Dostupný také z WWW: http://www.jstor.org/pss/3160789

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Etiopská ortodoxní církev na Wikimedia Commons

• Stránky etiopské ortodoxní církve