Kenzaburó Óe
Kenzaburó Óe | |
---|---|
Kenzaburó Óe (2012) | |
Narození | 31. ledna 1935 Ōse |
Úmrtí | 3. března 2023 (ve věku 88 let) |
Příčina úmrtí | senilita |
Povolání | romanopisec, esejista, scenárista, vysokoškolský učitel, autor sci-fi a spisovatel |
Alma mater | Tokijská univerzita |
Žánr | román a esej |
Témata | literární činnost |
Významná díla | Soukromá záležitost Fotbal z prvního roku éry Mannen |
Ocenění | Akutagawova cena (1958) Shinchosha literature award (1964) Cena Tanizaki (1967) cena Noma za literaturu (1973) Cena Jomiuri (1983) … více na Wikidatech |
Děti | Hikari Óe |
Příbuzní | Jūzō Itami (manželčin bratr) Mansaku Itami (tchán) Mansaku Ikeuchi (synovec) |
Vlivy | Jean-Paul Sartre |
multimediální obsah na Commons | |
Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Kenzaburó Óe (japonsky
Život a dílo
[editovat | editovat zdroj]Narodil se v odlehlé horské vesnici Óse (dnes součást města Učiko) v prefektuře Ehime na ostrově Šikoku. V roce 1954 začal studovat na Tokijské univerzitě francouzskou literaturu. Byl silně ovlivněn Jeanem-Paulem Sartrem, o jehož díle napsal disertační práci a se kterým se i později osobně seznámil při svých cestách po Evropě. Roku 1960 se oženil a navštívil Čínu, kde se sešel s Mao Ce-tungem. Narození mentálně postiženého syna roku 1963 změnilo jeho životní hodnoty i způsob psaní. V šedesátých letech navštívil kromě Francie také Sovětský svaz. Politicky se angažuje na straně japonské levice.
Ve svých prvních povídkách a novelách zobrazil deziluzi poválečné generace japonské mládeže a hned si získal uznání kritiky. Za povídku „Chov“ (Šiiku) obdržel roku 1958 prestižní Akutagawovu cenu. Jeho sloh byl naturalistický, nevyhýbal se tabuizovaným stránkám lidského života. V 60. letech se v jeho dílech projevuje reflexe problematiky atomových zbraní. Zabývá se i problematikou ekologie. V roce 1967 obdržel Tanizakiho literární cenu za román Fotbal z prvního roku éry Mannen (Mannen gannen no futtobóru). Roku 1994 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu jako spisovateli, „který poetickou silou vytváří imaginární svět, v němž se život a mýtus spojují ve zhuštěný, otřesný obraz údělu člověka naší doby“ (citace z odůvodnění Švédské akademie). Dále bylo při udělování ceny konstatováno, že „Óe uspěl především v tom, jak si dokázal proklestit cestu věcmi soukromými, aby ve smyšleném světě, který vynalézavě propracovává, vyjádřil, co je lidem společné.“
Po obdržení Nobelovy ceny prohlásil, že nastal konec beletrie, a tudíž i on po dokončení trilogie Hořící zelený strom (Moeagaru midori no ki) v roce 1995 přestane psát beletristickou prózu. Přesto se na literární scénu ještě několikrát vrátil, když měl potřebu reagovat na situaci v japonské společnosti.
Výběrová bibliografie
[editovat | editovat zdroj]- Kimjóna šigoto (1957,
奇妙 な仕事 , Podivná práce), autorova první povídka - Šiša no ogori (1957,
死者 の奢 り, Pýcha mrtvých); česky: ve výboru Chov (1999) - Šiiku (1958,
飼育 , Chov, česky: 1999), povídka vyprávějící drsný válečný příběh o zajetí černošského letce v japonské vesnici, za kterou autor obdržel prestižní Akutagawovu cenu. - Memuširi kouči (1958,
芽 むしり仔 撃 ち, Rvát výhonky a střílet mláďata), román o skupině dětí z nápravného ústavu pro mladistvé, kteří jsou za války evakuování do horské vesnice, kde je s nimi krutě a bezohledně zacházeno. Česky: ve výboru Chov (1999) - Warera no džidai (1959,われらの
時代 , Naše doba), román, ve kterém autor pomocí sexuálních metafor vystihoval americkou okupaci Japonska. - Sevuntín (1961, セヴンティーン, Seventeen, česky: 2011), novela o dospívajícím středoškolákovi, který těžce hledá cestu ze své osamělosti.
- Okuretekita seinen (1962,
遅 れてきた青年 , Mladík, který se opozdil, česky: 1978), román o chlapci, který snil o tom, jak bude čestně sloužit v císařské armádě a kterého zdrtil císařův projev o kapitulaci. - Seiteki ningen (1963,
性的 人間 , Sexuální bytosti, česky: 2011), novela o partě filmařů, která přijíždí do přímořského letoviska natáčet experimentální film. - Ničidžó seikacu no bóken (1964,
日常 生活 の冒険 , Dobrodružství všedního života), próza, ve které shrnul své myšlenky a dojmy z cest do ciziny. - Kodžintekina taiken (1964,
個人 的 な体験 , Soukromá záležitost, česky: 2010), román napsaný jako zpověď mladého muže, který netuší, jak zásadně se mu změní život v momentě, kdy mu žena porodí postižené dítě. - Sora no kaibucu Augí (1964,
空 の怪物 アグイー, Nebeská příšerka Aguí), novela s motivem šílenství - Hirošima nóto (1965,ヒロシマ・ノート, Poznámky z Hirošimy), protijaderná próza
- Mannen gannen no futtobóru (1967,
万延 元年 のフットボール, Fotbal z prvního roku éry Mannen), román, za který autor získal Tanizakiho literární cenu, psychologické drama dvou bratří vracejících se po letech z města do svého rodiště zapadlého v lesích. - Warera no kjóki o ikinobiru miči o ošiejo (1969, われらの
狂気 を生 き延 びる道 を教 えよ, Nauč nás, jak vyrůst ze svého šílenství) - Mizukara waga namida o nuguitamau hi (1972, みずから
我 が涙 をぬぐいたまう日 , Den, kdy sám otře mé slzy) - Dóžidai gému (1979,
同 時代 ゲーム, Současná hra), román líčící tajnou utopickou komunitu skrytou v horách ostrova Šikoku. - Kózui wa waga tamašii ni ojobi (1973,
洪水 はわが魂 に及 び, Záplava sahá až k mé duši), povídka, za kterou autor obdržel Nomovu literární cenu. - Šósecu no hóhó (1978,
小説 の方法 , Metody románu), eseje - Reincurí o kiku onnatači (1982,「
雨 の木 」を聴 く女 たち, Ženy naslouchající dešťovému stromu), sbírka próz zamýšlejících se nad problémy moderní civilizace i nad postavením žen v ní. - M/T to mori no fušigi no monogatari (1985, M/Tと
森 のフシギの物語 , M/T a podivné příběhy o lese) - Nacukaší toši e no tegami (1987,
懐 かしい年 への手紙 , Dopis letům, na něž rád vzpomínám), román - Sukuinuši ga nagurareru made (1993,「
救 い主 」が殴 られるまで, Dokud Spasitel nedostane ránu), první díl románové trilogie Moeagaru midori no ki (燃 えあがる緑 の木 , Hořící zelený strom) odehrávající se ve vesnici odříznuté od světa v lesích. - Jureugoku - Vaširéšon (1994,
揺 れ動 く - ヴァシレーション, Kolébání – Vascillation), druhý díl trilogie - Óinaru hi ni (1995,
大 いなる日 に, Veliký den), závěrečný třetí díl trilogie - Čúgarei (1999,
宙返 り, Přemet) - Nihjaku nen no kodomo (2003,
二 百 年 の子供 , Dvousetleté dítě) - Sajónara, wataši no hon jo (2005, さようなら、
私 の本 よ!, Sbohem, mé knihy!), eseje
Česká vydání
[editovat | editovat zdroj]- Mladík, který se opozdil. Praha: Odeon, 1978. 394 s. Přeložila Vlasta Winkelhöferová.
- Chov. Praha: H & H, 1999. 309 s. ISBN 80-86022-40-4. Přeložil Ivan Krouský; kromě povídky „Chov“ kniha obsahuje román Rvát výhonky a střílet mláďata a povídky „Lidské ovce“, „Pýcha mrtvých“ a „Když jsem byl opravdu mladý“.
- Soukromá záležitost. V Praze: Plus, 2010. 198 s. ISBN 978-80-00-02586-5. Přeložil Michael Weber.
- Seventeen; Sexuální bytosti. V Praze: Plus, 2011. 190 s. ISBN 978-80-259-0039-0. Přeložil Michael Weber. (Seventeen s. 9–78, Sexuální bytosti s. 79–184.)
Ceny
[editovat | editovat zdroj]- 1958 – Akutagawova cena
- 1967 – Cena Džuničiróa Tanizakiho
- 1973 – Nomova cena za literární umění
- 1994 – Nobelova cena za literaturu
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Literatura
[editovat | editovat zdroj]- WINKELHÖFEROVÁ, Vlasta. Slovník japonské literatury. Praha: Libri, 2008.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Obrázky, zvuky či videa k tématu Kenzaburó Óe na Wikimedia Commons
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Kenzaburó Óe
- http://www.answers.com/topic/hikari-oe
- https://web.archive.org/web/20150210175324/http://www.kirjasto.sci.fi/oe.htm
- Kenzaburó Óe v Československé bibliografické databázi